Tedy, raději otevřené řešením, než zavřené neochotou je aspoň hledat.
Možná s některým zpožděním, a bohužel nikoliv bez podílu na současném stavu nejen řecké ekonomiky, ale společnosti obecně, mají mocenské elity vládnoucí v předchozích letech, které nechaly tzv. upravovat vstupní údaje vypovídající o připravenosti Řecka stát se členem eurozóny. Ano, jistě je možné se pohoršovat. Z pohledu dneška to však kromě moralizování zřejmě už vývoj nezvrátí. Měli bychom ale i připustit, že odborné týmy v zemích eurozóny nebyly při vstupu Řecka bez informací a jistě ani ne bez politických tlaků vyvíjených na její další rozšiřování. I tyto okolnosti je na místě připomínat, protože to konec konců směřuje jako jedna z výtek do tábora dalšího posilování unijního projektu a jeho celkového postavení. Dělení členských zemí EU na ty „silnější“ a „slabší“, ač bylo vysvětlováno jako „nevhodné, netaktické anebo nikoliv zásadní“, bylo odůvodnitelné, přestože neomlouvá konání domácích vládnoucích elit v zemích, které jen horko těžko dopady ekonomické krize z r. 2008 dodnes odvracejí. Taktéž domácí vlivy nesou nemalý podíl na tom, že i Řecko je dnes v situaci, která hrozí vystoupením z eurozóny, pro další je to signál, že projekt společné evropské měny byl od počátku nesmyslem. Tyto hlasy slyšíme u nás zleva doprava, populisticky podbarvené pokaždé, když je média uchopí jako hlavní informaci dne anebo je-li před volbami a kandidáti nahánějí voliče.
I když spíš přijímám politický přístup premiéra Tsiprase ohledně konání nedávného řeckého referenda – když už nic, přeci jen pozvedl sebevědomí občanů, kteří si zoufají z nejistoty a nouze osobní, ale i ztrácejí perspektivu společenskou, méně již hledám snahu stávajících řeckých politických elit náležitě usměrnit vliv tzv. místních oligarchů. Přesto, jak lze dohledat „Oligarchové jsou naší prioritou“[1], měl údajně tvrdit ekonomický odborník ze Syrizy G. Stakhatis, podobně jako donedávna (do svého odstoupení) řecký ministr financí Varufakis[2]. Zároveň se otevřeně připouští fakt vlivu a ovlivňování např. mediálních vazeb a politického vládnutí přímo významnými řeckými bohatými rodinami. A jak dodává Ekonom: „A i když se kdekdo snažil toto točení alespoň částečně narušit, spojená fronta odborů a médií vždy dokázala nasměrovat parlamentní většinu ´´správným směrem´´“.[3] Podobenství s realitou českou, s naprosto bezprecedentním mediálním vlastnickým vzestupem a ve střetu zájmů nacházejícím se velkopodnikatelem A. Babišem, toho času také na postu ministra financí, není jistě náhodné. V Řecku tyto šarády vyústily ve zrušení veřejnoprávní televize, a tak se Řekům dostávají informace hlavně také skrze osm televizí, které vlastní právě oligarchové. U nás se např. na podobně populistické vlně svezl i prezident Zeman, když atakoval údajné neplnění si veřejnoprávní role ČT a vyzval ke zrušení koncesionářských poplatků.[4]
Týdeník Ekonom ve výše vzpomenutých vazbách na média připomíná jméno V. Vardinogiannise, „jehož jmění pochází z kontroly dvou řeckých ropných společností Motor Oil Hellas a Vegas Oil and Gas“, mající též své podíly v největší bance Pireus.[5] To jen jeden z dalších příkladů. Za připomenutí také stojí, že „řecká média za posledních sedm let krize navršila celkem až dvě miliardy eur nesplacených úvěrů…“[6] Zda se také tak úspěšně, nejen mediálně, ale především politicky daří stávající řecké vládě řešit vyhýbání se řady z těchto oligarchů placení daní a vyvážejících peníze do dalších zemí, by také jistě stálo z pohledu dojednávání nových podmínek o dalším vývoji v Řecku za nemalou pozornost.
Abychom proto mohli s jistou důvěrou pohlédnout na další a pro více zainteresovaných stran důležité dohadování o přístupech k řešení situace v Řecku, bude na místě, aby řečtí občané pečlivě sledovali, kontrolovali a odpovídajícím způsobem vyhodnotili vládnutí svých vlastních domácích elit, neboťˇ „svoboda slova“ realizovaná v nedávném řeckém referendu se odvozuje od svobody lidu jako celku. A ta se plní, je-li tento lid také odpovědný, dosáhne na kontrolní mechanismy a může spolu-rozhodovat.
Měl- li by být jen populisticky využíván pro emoce a k touze po odplatě v dalších kolech mocenských her, je řecká tragédie jen dalším, snad post-modernějším pokračováním, s mnohem fatálnějšími následky.
Je také proto na místě sledovat vývoj v Řecku dál, aby v této zemi nesloužil jen blíže neurčenému rozdmýchávání vášní ze strany těch, kteří tzv. bojují často „svůj“ boj se světovým kapitalismem (často jen opačným příklonem k elitám k sobě samotným více štědrým) a přitom s jeho oligarchy je pojí nejen společná večeře a prostor ve vysílání.
Lépe pozdě než nikdy zůstává stále otevřenou šancí.
Občané městu, město občanům
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
