Tedy, raději otevřené řešením, než zavřené neochotou je aspoň hledat.

Možná s některým zpožděním, a bohužel nikoliv bez podílu na současném stavu nejen řecké ekonomiky, ale společnosti obecně, mají mocenské elity vládnoucí v předchozích letech, které nechaly tzv. upravovat vstupní údaje vypovídající o připravenosti Řecka stát se členem eurozóny. Ano, jistě je možné se pohoršovat. Z pohledu dneška to však kromě moralizování zřejmě už vývoj nezvrátí. Měli bychom ale i připustit, že odborné týmy v zemích eurozóny nebyly při vstupu Řecka bez informací a jistě ani ne bez politických tlaků vyvíjených na její další rozšiřování. I tyto okolnosti je na místě připomínat, protože to konec konců směřuje jako jedna z výtek do tábora dalšího posilování unijního projektu a jeho celkového postavení. Dělení členských zemí EU na ty „silnější“ a „slabší“, ač bylo vysvětlováno jako „nevhodné, netaktické anebo nikoliv zásadní“, bylo odůvodnitelné, přestože neomlouvá konání domácích vládnoucích elit v zemích, které jen horko těžko dopady ekonomické krize z r. 2008 dodnes odvracejí. Taktéž domácí vlivy nesou nemalý podíl na tom, že i Řecko je dnes v situaci, která hrozí vystoupením z eurozóny, pro další je to signál, že projekt společné evropské měny byl od počátku nesmyslem. Tyto hlasy slyšíme u nás zleva doprava, populisticky podbarvené pokaždé, když je média uchopí jako hlavní informaci dne anebo je-li před volbami a kandidáti nahánějí voliče.

I když spíš přijímám politický přístup premiéra Tsiprase ohledně konání nedávného řeckého referenda – když už nic, přeci jen pozvedl sebevědomí občanů, kteří si zoufají z nejistoty a nouze osobní, ale i ztrácejí perspektivu společenskou, méně již hledám snahu stávajících řeckých politických elit náležitě usměrnit vliv tzv. místních oligarchů. Přesto, jak lze dohledat „Oligarchové jsou naší prioritou“[1], měl údajně tvrdit ekonomický odborník ze Syrizy G. Stakhatis, podobně jako donedávna (do svého odstoupení) řecký ministr financí Varufakis[2]. Zároveň se otevřeně připouští fakt vlivu a ovlivňování např. mediálních vazeb a politického vládnutí přímo významnými řeckými bohatými rodinami. A jak dodává Ekonom: „A i když se kdekdo snažil toto točení alespoň částečně narušit, spojená fronta odborů a médií vždy dokázala nasměrovat parlamentní většinu ´´správným směrem´´“.[3] Podobenství s realitou českou, s naprosto bezprecedentním mediálním vlastnickým vzestupem a ve střetu zájmů nacházejícím se velkopodnikatelem A. Babišem, toho času také na postu ministra financí, není jistě náhodné. V Řecku tyto šarády vyústily ve zrušení veřejnoprávní televize, a tak se Řekům dostávají informace hlavně také skrze osm televizí, které vlastní právě oligarchové. U nás se např. na podobně populistické vlně svezl i prezident Zeman, když atakoval údajné neplnění si veřejnoprávní role ČT a vyzval ke zrušení koncesionářských poplatků.[4]