Z osobní zkušenosti si myslím, že s těmito formami politické angažovanosti neumíme u nás tolik pracovat, aby přinesla kýžený výsledek, či skutečně byla cílenou aktivitou v režimu organizace, programu a působení. Tím se nechci dotknout nikoho, kdo své ambice s podobnými organizačními celky spojil. Naopak. Vidím jejich působení jako jistou „očistnou“ formu s obsahem, který je na úrovni dnes v ČR tzv. parlamentních politických stran často vůbec nebo jen velmi zanedbatelným způsobem průchodný, resp. neprůchodný.

Může tomu hodně nasvědčovat právě dění probíhající v hnutí Úsvit, které před skoro dvěma roky vzniklo pod vedením Tomio Okamury, který udělal dodnes docela slibnou kariéru v rámci české politiky. Ač nepatřím do fan clubu tohoto subjektu, chápu snahu devíti jeho současných poslanců o udržení se v dosavadních pozicích, čehož se snaží dosáhnout jakousi transformací (se) v politickou stranu. Ty jsou nejen v českých poměrech v ideové a personální krizi, ale pro veřejnost jsou jejich aktivity a směřování stále méně a méně čitelnými. Děje se tak nalevo, ale i napravo. Konzervativní duch na levici odsoudil „třetí cesty“ především jako odklon od „levicových“ (rozuměj zásad jediné zatím prožité nebo přežité cesty tzv. reálného socialismu) jako „nehodnou následování“, přesto bychom se neměli divit, co vše je v táboře části tzv. autentické levice na centrální, potažmo lokální úrovni nejen možné, ale především jisté. Vzletně tomu někteří v této části levice říkají „pragmatismus o vlastním přežívání“. Při bližším poznání můžeme zjistit, že k tomu netřeba ani příliš zásadních idejí, vtělených do programů, ani příliš fundované odborníky. Lapidárně řečeno, již více stačí být „ve správný čas na správném místě“. Neobstojí ani tolik omílaná argumentace o členské základně, která na rozdíl od hnutí má být u strany mnohem výraznější a organizovaná pro vstup jejích členů do vládních pozic. Jde totiž o to, že mechanismy politické strany bývají velmi často nahlodány tím, že prioritou se s ohledem na konkurenci a charakter politiky a nároků na strany stává obhajoba personálních ambicí jednotlivců, na něž je nabalena část funkcionářského aparátu, jehož úloha se dnes smrskává na to problémy spíše vysedávat, příliš nerušit směrem vzhůru a tzv. dolů neznepokojovat možnými úkoly, které mohou vyzvat nežádoucí otázky a odpovědi. Třeba ty po náznacích základů dávaných nové straně do vínku, zejména karta národních zájmů jsoucí po ruce vždy při podobných populistických krocích.  Nemluvme o odpovědích, proč se již dopředu avizuje spojenectví, byť jen třeba zatím ideové s takovým subjektem jako je Le Penova strana Národní fronta ve Francii…