Napadlo mě po přečtení Mýdlo na Hradě - co a proč dělám (ZDE). Svým způsobem má autor textu a iniciativy moje sympatie. Je to svého druhu pokus o jakousi „očistnou katarzi“ toho, co se v řadě případů a jejich souvislostí děje na Hradě. Nemusíte patřit k „Pražské kavárně“, a stejně tam nakonec patřit budete, protože vás třeba odpuzují hradní eskapády např. prezidentova okolí. A konec konců každý někam patří.

Na hradech se slavilo skoro vždy. Snad s výjimkou období, kdy byly dobývány. A i tyhle vynucené přestávky byly posléze vystřídány bujarým veselím z vítězství.

Když se blíže zamyslím nad „Mýdlem na Hradě“, připomeneme mi v jistém smyslu gándhíovské snažení o „odporu nikoliv násilím“. Ukazuje se totiž, že „třídní boj“ má v 21. století opravdu různé podoby. Kromě objektivních kritérií ve vývoji každé společnosti a svárů v nich, které mají ekonomicko-sociální kontext a ústí např. v politickou podobu odporu různého charakteru s výsledkem revolučních změn či naopak upevnění stávajících režimů, jsou ve hře politických aktérů na různých úrovních moci i kritéria subjektivní. Mám na mysli prezidenta Zemana a jeho nejbližší okolí. Ne že by souzněl s nějakou „revoluční změnou“, o nichž se může komukoli zleva doprav (a naopak) zdát nebo se domnívat, spíš se více a více projasňuje, co se týká mocenských pozic a vlivu oligarchů nejrůznějšího typu, jejich poskoků a těch, co se přiživí za každého režimu. Určitou zástěrkou tu slouží tolik zprofanovaná přímá volba, z níž v r. 2013 vzešel M. Zeman.