V našich domácích „rozbouřených“ vodách, kde se to jen hemží „zaručenými“ zprávami, které často zaštiťuje tu ten nebo jiný volený činitel zleva nebo zprava, politolog s puncem „nejzkušenějšího“ a samozřejmě „nejinformovanějšího“ nebo novinář-koryfej, jehož důvěru by měl jistit už jenom „kmetský vous“, nebo to, s kým, kdy rozmlouval, dodnes si to přeci pamatuje, a navíc prý je stále platné… Ale možná není ironie úplně na místě, protože šablony typu „tak je to bílé, tak černé a tomu věřte, nebo vůbec nevěřte“, dělají s některými divy. A to se konec konců očekává. Myslím, že vzhledem ke stupni a dostupnosti manipulace s veřejným míněním se rozdíly tzv. mainstreamu a toho, co je rádoby od „dobře“ informovaného (ne mainstreamu) zdroje počase stírají. Třeba už jen proto, že minimálně obé se snaží o totéž, aby právě účinek jejich „informace“ byl ten nejpřínosnější. Byl by proto div, aby se nakonec tyto přístupy nesblížily.

Co tedy zřejmě nyní nejvíce cílí na víru, resp. prožívání veřejného mínění? Můžeme si vybrat např.: 

• blížící se oficiální připomínání 70. výročí osvobození Československa (již probíhá)
   
• cesta prezidenta Zemana do Moskvy u příležitosti konce II. světové války
   
• zda plán „B“ skutečně dojde např. až k vystoupení Řecka z eurozóny, a to dle úvah a přání některých konečně přivede EU údajně o něco blíže ke kolapsu;
   
• situace na Ukrajině – tu tak nebo onak prezentovaná jednak těmi blíže k velmocenským zájmům Ruska (často potažmo svými soukromými z pohledu zástupců různých politických stran u nás atd.), které už byly spojeny s carem, rádoby „vůdci všeho (z) lidu“, generálními tajemníky, taky prezidenty, a snad jen ten „občan z lidu“ měl pokaždé namále. A také těmi, co možná až příliš popustili uzdu své „ideologické“ fantazii, že „velmocenský zájem“ může (nebo dokonce musí!) být jen jeden, správný, a to je právě jejich, a bude přijat bez výhrad - a hlavně bez připravenosti především občanské veřejnosti, o cože to jde komu tentokrát – tedy, USA, EU atd.
   
• jistě by se dalo pokračovat…

Zřejmě si každý v tomto zdaleka ne všezahrnujícím výčtu najde tu „svou“ informaci, ba dokonce dodá vlastní interpretaci. Osobně přidám ještě jednu, pravda, s některým zpožděním a jistě ne neznámou. V části médií a různých zamyšleních prezentovanou také jako „Fascist shit“ v Petrohradě[1], nebo Krajní pravice v Petrohradě: Sympatie k Putinovi[2], Ruských Židov pobúril zraz krajnej pravice v Petrohrade[3] atd. Pro jedny možná banalita „ve světle zásadního dění“, pro jiné důvod mávnout rukou, pro další „konečně se něco děje“, znám i ty, kteří už jenom při zmínce jména „Putin“ v textu zprávy, budou zvažovat očima „stranického cenzora“, jestli takovou zprávu vůbec pustit, když přeci dění na Ukrajině, „jejich“ vazby na Rusko a některé činitele – prezident, poslanci ruské Dumy - a proč to raději moc nevířit.

Co ale na této informaci vlastně stojí za pozornost? No, tak se „nějací křiklouni“ někde sešli. Asi i tak to lze říci, kdyby… Kdybychom např. právě v této etapě vývoje neřešili a nebyli svědky poměrně závažných změn na geopolitické mapě světa, které jsou tu více, tu méně viditelné, a hlavně interpretovány způsobem, který tu i onde vyhovuje té které vládnoucí elitě. Občanovi jsou dávány do jeho „sféry vlivu“ především prožitky, emoce v koexistenci s problémy, s nimiž se dnes a denně potýká a které účelově, propagandisticky podány efekt příp. umocní – tedy:

• na Ukrajině prý vládnou dnes především fašisté a ohrožují nás nejméně tak vážně jako nacisté od 30. let minulého století, pomáhá jim přitom eurounijní establishment;
   
• je prý snaha opakovat události z Majdanu (náměstí Nezávislosti metropole Kyjeva) také v naší zemi (zejména s akcentem na „fašistické“ nebezpečí);
   
• s tím se spojí právě 70. výročí konce války a vítězství nad nacistickým Německem a pro některé už je „absolutní pravda“ odhalená;
   
• vášně se zjitří některými pochybnostmi nad Zemanovou květnovou návštěvou Ruska – v kontextu dění událostí na Ukrajině a celkově vyhrocenými vztahy Ruska a Západu - spojenou s přehlídkou vojenské techniky ruské armády, jíž se prezident nakonec nezúčastní, a když už se tato informace objeví, okamžitě se „do ohně olej“ přilije, že neměl ustupovat „nátlaku“;
   
• z té a další strany se situace zjitří např. seznamem[4] „ohrožených“ se jmény, jimiž se cítí někteří poslanci ve víru události osobně dotčeni. Když se ale před časem např. objevil seznam tzv. Dvorany židovské slávy[5] od také novináře Adama B. Bartoše, některé hlasy již tolik neslyšet, raději vůbec ne. Přeci jen ten Bartošův seznam totiž přináší některá jména, která zrovna na „mocný ruský hlas“ u nás doma příliš neslyší, naopak.

A tak, aniž chci vyvolávat některé vášně, sdělím: symboly často čekají na své významy a my jsme, nikoliv jen nevědomky, právě ty své (intersubjektivní) významy skrze ně šířit.