Pokud je někdo jiného názoru, považuje ten můj za předčasný či jinak nevhodný, je to jistě jeho věc.

Ex-prezident Klaus již nyní předpovídá ve vazbě na Zemanovu[1] opětovnou kandidaturu a voličskou podporu: "Podle mého názoru prezident Zeman bude kandidovat ve druhém volebním období a zdůrazňuji, že to nemám z jeho osobního výroku, který by mi sdělil, aby nebyla mýlka. Ale z jeho chování tak dedukuji. A proto se mi zdá naprosto bezpředmětné, aby se někdo jiný pokoušel o prezidentskou volbu.“[2] A vzhledem k voličské podpoře:"To myslím, že při beznaději na naší politické scéně má, a v tomto smyslu si ji zaslouží."[3]

Shrnu proto následující. Nikterak přitom vyčerpávající odpověď na toto téma, souvislosti, které již nyní jsou a určitě budou. Svou úvahu opřu o označení „test Zemanem“, protože jeho zvolení se dělo jinou ústavně právní formou než do r. 2013. ČR přešla od nepřímé volby k přímé volbě prezidenta republiky. Moje úvahy vyjadřují subjektivně objektivní hlediska. Již nyní existuje hledisko objektivizující, směřující rozhodnutí samotného pana Zemana k tomu, zda se pro kandidaturu rozhodne či nikoliv, a jestli také jeho „okolí“ zaujme v dané věci odpovídající postoj. Tím hlediskem, si myslím, je jeho osobní odhodlání, to, že např. spatřuje či nikoliv ve své kandidatuře stále osobní smysl a záměr, který v příp. vítězství dále dokáže zúročit jako osobnost něčím výjimečná v českém politickém prostředí, má co sdělit do veřejného prostoru, čímž přispěje k jeho kultivaci a celkovému posunu směrem žádoucím pro tuto zemi a jeho občany. A dále - schopnost mandát prezidenta vykonávat na základě nejen svých osobních pocitů a dojmů jeho „okolí“, ale i zdravotních dispozic, které mohou a nemusejí podpořit jeho pozici při rozhodování.

„Test Zemanem“  - v prvé řadě navozuje řadu úvah, včetně spekulací, z nichž k těm nejvýznamnějším patří to, jak opět někteří dokážeme propadnout iluzím, nebo spíše deziluzím, že by za nás zase někdo měl něco dělat. Dokonce tomu i věříme, protože prezident si např. přeci dobře rozumí s kardinálem Dukou a „kočíruje“ na první pohled „církevně restituční mapu“. Aspoň s nemovitostmi v okolí Hradu to tak má vypadat. Psychologicky a manipulativně se to může jevit tak, že je to právě Zeman, kdo bdí nad režimem restitucí a tudíž se nestane (skoro) nic, co on by nějak nesvětil.

Dále – nedělá mu problém „kopnout si“ do premiéra vlády s tím, že jednak poukazuje na jeho „neschopnosti“ v zásadních otázkách správy země, zahraničí nevyjímaje, vybízí a ponouká své příznivce uvnitř ČSSD, čímž ji také rozkládá, a přitom opakovaně až rituálně vrací této straně svůj mindrák z nezvolení prezidentem v r. 2003. Výsledkem může být rozkolísaná pozice Sobotky na čele ČSSD, jeho příp. souputníků a ČSSD samotné, chlubící se puncem „levicové strany“. V tom je Zemanovi připravena pomoci a asistuje samozřejmě KSČM, která sice v r. 2003 podpořila Václava Klause, a dokázala to opětovně i v r. 2008, přesto se velmi rychle „přeorientovala“, nebo prostě jen „přešlápla“, a nyní pro svou jistotu volí za svého „vůdce“ právě Zemana. Ten její vůdce totiž absentuje již dlouho a Zeman vyhovuje právě z řady důvodů. Min. proto, že z ní si rozumí s těmi, co jej potřebují pro své posty a jistě i částí členské základny, která z některých důvodů nachází v něm „jednoho z nich“. I to bylo a je předmětem „souručenství“, které spolu se Zemanem mohl dojednat např. předseda KSČM Filip a další, kteří se výrazně prezentují na mediálním prostoru Parlamentních listů.cz, Prvnízprávy.cz z řad politologů, expertů skoro na vše apod., tedy aspoň se tak tváří. Je to prý hra, tvrdí na facebooku jeden z nich, a o to více nás utvrzuje, jak není skoro nic lepšího, než ji hrát podle pravidel-ne-pravidel, „nazí, nebo oblečení“, prostě hlavně nechtít vědět, co a jak vlastně chtít po těch, co nám vlastně tak nebo onak svá „pravidla-ne-pravidla“ diktují. Stačí přitom v „podhradí“ pobízet např. k vystoupení z EU. Popřát její příliš „socialistické“ (podle Klause) a příliš „kapitalistické“ (podle KSČM) podobě zánik a hned nám (jim) prý bude líp! NATO – no, tam by to nemuselo být tak jednoznačné, protože „někdo“ prý velet musí a v tom by jistá shoda po notných „kádrových změnách“ mohla zapanovat. Navíc v té „hře“ soupeře potřebujete a ten ozbrojený se lépe i pro méně zasvěcenou část veřejnosti identifikuje.