Před měsícem se příznivci Brexitu radovali z odchodu Velké Británie z EU. V sousedním Rakousku po rozhodnutí soudu opakovat prezidentské volby si populistický kandidát Strany svobodných začal pohrávat s Öxitem, rakouským hlasováním o opuštění EU. K tomu všemu je Evropa konfrontována s teroristickými útoky se stovkami mrtvých.

Všechny tyto události jsou nejčastěji rozebírány z pohledu institucí a zájmů jednotlivých států. Budeme mít méně peněz z EU? Jak by měly změnit evropské instituce? Dokážeme zajistit bezpečnost před islámským terorismem? Zvládne Evropa migraci? Co však víme o měnících se náladách v Evropě a jak na ně správně reagovat?

Dnes nedokážeme říct, do jaké míry je radost z Brexitu obdobou Chamberlainova nadšení ze zajištění míru v Evropě, ale můžeme se snažit pochopit, co působí v jednotlivých společnostech frustraci. Čím se případně tato frustrace podobá 30. létům, které nás dnes straší. V případě Brexitu i souhlasu s odchodem Rakouska z EU můžeme vidět větší podporu u lidí s nižším vzděláním a příjmy, tedy u lidí, kteří se často cítí ohroženi globální ekonomickou konkurencí a migrací.

Debaty o Evropě tak přirozeně odrážejí hodnoty našich politických systémů, které jsou stejně jako ve 30. letech kritizovány za nefunkčnost, korupčnost a prosazování zájmů různých „nepřátelských" skupin. Právě pocit ohrožení a frustrace jsou zkratkou k odmítnutí systému. Věčné mediální střety mezi politickými hráči vytvářejí atmosféru, v níž část veřejnosti uvěří, že může přijít někdo chytřejší, čestnější, kdo vše jednoduše vyřeší. Vytrácí se víra v principy demokratického státu a spíše se hledá charismatický vůdce-řešitel.