Jsme skvělým národem šikovných a pilných lidí. Ekonomicky se naší zemi daří. Proč tedy máme blbou náladu? 

Protože lidé necítí oporu ve svých vůdcích. Necítí u nich onu jednotící ideu, kterou měl na mysli T. G. Masaryk, když řekl: "Člověk mnoho vydrží, má-li cíl." Necítí, že stát je skutečně "jejich". Ani Hrad dnes není společenským tmelem, ale štěpícím zlomem. Alespoň to poslední ale můžeme už brzy změnit.

Prezident Miloš Zeman nikdy nebyl vnímán jako hlava státu všech, ale jen poloviny občanů. Dosavadní souboj o Hrad se zatím nese v témže duchu. Té druhé polovině vcelku nezáleží na tom, kdo z jejích reprezentantů vyhraje a co lidem nabídne. Hlavně se zbavit Zemana. Tedy opět negativní vymezení. V zemi, která je zvyklá na masarykovskou tradici, na prezidenta, který stojí nad stranami, a je národním svorníkem, to je velký problém.

Můžeme to vulgárně nazvat bojem "zemanovské hospody" proti "pražské kavárně". Je to docela průšvih. Proč? Protože stojíme před docela zásadními výzvami, které přirozeně národ i politiky štěpí. Což je sice v pořádku, protože demokracie znamená různorodost. Ale na druhé straně od prezidenta lidé očekávají elementární pochopení pro různé názorové skupiny a schopnost přispívat ke konsensu a národní jednotě.