V zásadě lze říci, že právní úprava státní služby není žádným předpisem sjednocena a je plně ponechána národním legislativám. To se týká otázek vzniku, změn a skončení služby, práv a povinností i zabezpečení státních zaměstnanců, jejich služební kázně a kárné odpovědnosti, služebního hodnocení a vzdělávání. EU zkrátka chce, aby bylo působení úředníků upraveno zákonem, ale nepředepisuje nám, co má ten zákon říkat.

Přesto – nebo možná právě proto – se zákon upravující budoucí existenci českého úřednictva stal téměř povinnou součástí programu každého, kdo se ucházel o hlasy v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny. Kandidáti – vedeni sdružením Rekonstrukce státu – se hlásili jak diví, že tento zákon v rámci protikorupčních opatření přijmou co nejdříve. Volby byly v říjnu, vzpomínáte? Teď máme duben a vládní koalice krčí rameny nad nejčerstvější verzí z pera ministra bez úřadu Dienstbiera.

Není divu. Být pro služební zákon, to je totéž jako být proti korupci a nesouhlasit s počasím. Takový postoj se snadno vyřkne – mnohem horší je, když se má naplnit konkrétním obsahem.