Ale jsem asi ta poslední, která by z toho vinila pracovníky v sociálních službách, kteří za malé peníze poskytují obrovskou službu mnoha potřebným lidem. Těchto lidí si já osobně nesmírně vážím, protože jich spoustu znám osobně, nejenom u nás na Praze 2.

Hlavně jde o to, jak se o sociální oblast stará a staral sám stát. Třeba současná vláda Andreje Babiše na to jde vyloženě „s rozumem a manažersky“. Třeba za slevy na jízdném pro studenty a seniory vyhodí z okna půl miliardy měsíčně a zároveň naprosto extrémně seškrtá financování krajů v sektoru sociálních služeb. Vůbec jim nevadí, že tam momentálně chybí 2 miliardy a reálně tak hrozí masivní odchody sociálních pracovníků. O seniory se sice nebude mít kdo starat, ale alespoň si mohou levně dojet do Prahy na vládu stěžovat…

Ale konec trpkého humoru. Stát musí nutně přijít s dlouhodobým řešením. Já vím, slýcháme od politiků často něco o reformách, kterými spíše většinu lidí vystraší. Jde často o extrémně nepopulární kroky, jenže dlouhodobý plán na stabilizaci financování sociálního systému se opravdu nemůže odkládat donekonečna. Odkládáním si jen hodně draze kupujeme čas a časovanou bombu házíme na generace po nás, na naše děti. A to já fakt nechci. Například současný model důchodů nejde ufinancovat. Už teď je jasné, že dnešní čtyřicátníci prostě budou mít vážný problém a generace po nich jim důchody už nezaplatí, ne v současném modelu. A přesto se více méně pořád nic neděje.