Asi ještě nikdy nebyla tak silně popřena zásada dát novému politikovi alespoň těch sto dnů, aby se ukázal. Do nich je ještě daleko – vychází to na 20. dubna. Já bych tedy zásadu sto dnů hájení ctil. Nicméně jsou některé věci, které by neměly zůstat bez komentáře a které by evropské státy měly stále opakovat.

Aby bylo jasno – považuji všechny záležitosti kolem zrušení Obamacare, mexické zdi a podobné radosti za natolik vnitřní věc Spojených států, že nic z toho nemám ani náhodou na mysli. Stejně jako dávám stranou, jak si v Americe nastaví daně, jestli a kudy si postaví ropovod a podobně.

Něco jiného jsou občasné náznaky ze strany Donalda Trumpa o zvláštním zdanění dovozů a je v podstatě jedno, zda z Mexika, Číny nebo z Německa nebo odkudkoliv. Protože to začíná „smrdět“ obchodní válkou.

Obchodní války nemají vítěze, jenom poražené. To je stará pravda potvrzená stovkami případů. Lze pochopit, že Donald Trump sliboval práci dělníkům v Pennsylvanii, Ohiu, Michiganu nebo Indianě. Lze pochopit, že jim sliboval „Uděláme zase z amerického ocelářství páteř naší země“. Konec konců lze do jisté míry pochopit i to, že by své sliby rád splnil. Nelze ale akceptovat, aby to výsledkem byla světová obchodní válka.

Donald Trump se snaží zastavit něco, co vyrostlo z Ameriky a z toho, že tato země je technologicky, vědecky a konec konců i mocensky „někde jinde“ než zbytek světa. Globalizace začala tím, že si Spojené státy uvolňovaly ruce pro používání technologií, o kterých tehdy (v druhé polovině osmdesátých let a na začátku let devadesátých) neměl zbytek světa příliš ponětí nebo neměl ponětí, jak je obchodně využít. USA (velmi zjednodušeně řečeno) exportovaly produkční kapacity, protože nebyly potřebné pro „hlavní business“ země. Neuvěřitelná restrukturalizace země ale měla značné oběti – především onen „Železný pás“. Znovu to řeknu velmi jednoduše, ale pokud Donald Trump slibuje Johnu Smithovi z Readingu, že znovu zapálí oheň v tamních vysokých pecích, pak mu slibuje zastavení globalizace.