Tisíc let tak nikdo nemluvil

Komentář br. Enza Bianchiho, převora Mnišské komunity v Bose, k papežově vánočnímu projevu k římské kurii

V moderní době nemluvil žádný papež tak, jak mluví papež František. Včera řekl to, co si myslí s vnitřní svobodou, bez narážek a nediplomaticky. V tomto jeho proslovu zaznívá to, co se sv. Bernard – mnich, a ne papež – odvážil říct v 11. století papeži a jeho dvoru: slova, která jen nemnozí dokázali napsat nebo pronést o nápravě církevních neřestí ve chvílích, kdy se ukazovala stále nutnější reforma Církve «in capite et in corpore».

Ale ještě víc v něm zaznívá žalm 101, v němž ten, kdo stojí v čele Božího lidu, slibuje Hospodinu nejen to, že bude kráčet vpřed s bezúhonností srdce, ale že také pošle od sebe pryč toho, kdo „má záludné a naduté srdce, povýšené oko, kdo potají hanobí svého bližního a kdo lže.“ Papež František moc dobře zná psychologii „náboženských lidí“, přítomných v minulosti mezi znalci Zákona a farizei, dnes mezi křesťany „v každé kurii, komunitě, kongregaci a církevním hnutí.“

Nejen pouštní otcové prvních staletí spisovali „katalogy“ neřestí a těžkých hříchů, ještě i generace křesťanů, jako je ta má, měly k dispozici příručky hříchů „myšlenkami, slovy, skutky a opomenutími“ jako přípravu na svátost smíření, a konaly tak osobní zpytování svědomí týkající se vlastní nedůslednosti vůči požadavkům uloženým Desaterem nebo lépe řečeno evangeliem samým. Něco podobného – samozřejmě i v návaznosti na tradici sv. Ignáce - měl na mysli papež František při svém vánočním projevu k římské kurii. A tak svobodně a otevřeně předložil podrobný seznam patnácti „nemocí duše“, počínaje patologií spočívající v tom, že se člověk považuje za nesmrtelného nebo nepostradatelného, a konče nemocí světského zisku a exhibicionismu.