Viktorka. Není nic horšího než smrt dítěte a následná bezmoc. Ale musíme ji přetavit ve změnu systému.

Všichni to sledujeme už nějakou dobu. Případ malé holčičky, která byla zavražděna vlastním otcem poté, co mu byla svěřena do péče. V rozhovoru pro Prostor X jsem to pojmenovala jako systémové selhání a je to tak: systém, který má chránit ohrožené děti má mnoho částí, mnoho zapojených lidí, kteří se na rozhodnutí podílejí. Jak je tedy možné, že nám tu umírají děti? V roce 2024 jich bylo 8. Osm.

Co ovšem musím dodat po několika měsících, kdy se tomu tématu snažíme v malinkým, ale skvěle akčním, týmu věnovat (a budeme rádi za pomoc, k tomu se dostanu), je to, že se musíme začít dívat na řešení a do budoucna. To mi v těch pohoršených debatách chybí a od nás, od politiků, to vy samozřejmě očekáváte.

Vedle hledání viníka a svolání komise, je potřeba pojmenovat, že nelze chtít bezchybný systém. My potřebujeme vytvořit systém, ve kterém každé jednotlivé selhání (které se děje a dít bude, to je třeba říct) neznamená selhání všech. Kde existují složky systému, které dokáží toto selhání nahradit. To je cíl, vize, plán, jakkoliv tomu budeme říkat.