Před 4 lety jsem byla asistentka politika, kterému jsem věřila. Kampaň jsem trávila tím, že jsem vstala ve 4 ráno, dojela do Kolína, tam jsem nabrala šéfa a odvezla nás na jakékoliv místo v republice, kde on dělal skvělou práci - byl s lidma. A byl v tom skvělej. Řešila jsem, aby z těch akcí byly nějaké fotky a ty se objevily na jeho sítích, řešila jsem jídlo, abychom dojeli tam, kam máme. Řešila jsem i spoustu jiných věcí před tím 4 roky ve sněmovně včetně podkladů, rešerší. Řešila jsem, že po těch setkáních ještě musí na debaty, besedy, do televize. Denně jsem dojížděla domů kolem půlnoci, často i později, protože z Kolína do Prahy to je ještě štreka, a když už nejel vlak, volávala jsem od volantu mamce, aby mě udržela vzhůru a někam jsem to nenabourala...

Dovolila jsem si taky kandidovat a dostala jsem důvěru svých středočeských kolegů ve straně a byla za Starosty pátá, celkově na koaliční kandidátce dvanáctá. Brala jsem to jako příležitost, ocenění práce, start.

Můj šéf se fotil se spousty kandidáty, a protože mu přišlo, že čas trávim víc na cestách s ním než na kampani v kraji, kde kandiduju, napsal o mě hezkej status, protože si toho, jak pro něj pracuju, vážil. Málo padá to, že jsem nebyla jediná, o kom ten status tenkrát napsal a já to nikdy nezdůrazňovala, nechci se k tomu vracet už a nechci, aby se ta negativita spustila směrem k dalším lidem. Nezaslouží si to.