Uplynul rok od prvního setkání vzpomínkové akce Milionu chvilek k 21. srpnu. A asi se nám všem zdá, že to nebyl rok, ale roky, vzhledem dramatickým událostem kolem nás. Když jsem tu loni mluvila o solidaritě, statečnosti a hrdosti lidí 21. srpna 1968, netušila jsem, že totéž, byť na krátkou chvíli, zažiju začátkem koronavirové krize. Že budu po Olomouci v polovině března 2020 roznášet roušky, které mé kamarádky ušily. Že budu tleskat lékařům i fyzicky, že se budu dojímat nad mladými, kteří pomáhají starým a nemocným.
A taky jsem na chvíli doufala, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Když ale vidím návrat ke všemu, co bylo předtím, zvláště pak aktuální situaci v Bělorusku, které nám připomíná, že svoboda není automatická a že nesmíme vzdávat boj za ni. Že boj za svobodu může být i život ohrožující, potvrzují události z Ruska, kde byl otráven opoziční politik Alexej Navalnyj.
A kolem sebe pozoruji únavu ze všeho a ze všech.
Tak mi, doufám, odpustíte pár návrhů a lakonických vět, co bychom v boji proti letargii měli dělat:
Nemlčet, když by se mlčet nemělo
Nemluvit, když není třeba
Netlačit, ale odolávat tlakům
Sloužit, ale neposluhovat
Být vstřícný a ochotný, ale nenechat sebou vláčet
Neodvracet zrak od toho, co bych nejraději neviděl
Platit poctivě daně, ale nenaslouchat těm, kteří radí, jak stát chytře okrást.
Zajímat s o historii, ale odolávat pokušení stavět před sebe i druhé laciné paralely
Neuhýbat před volbami osobními, ani politickými
Bdít i snít
A věřit v lidské společenství a nesvádět nic na druhé
Dovolte mi, abych zakončila citáty z Karla Čapka, toho mnohdy nedoceněného velkého bojovníka za pravdu:
„Selhává-li intelekt, dostanou se ke slovu ty druhé síly: bude tedy i civilizovaný národ zpívat veselé písně o krvi, která poteče z nožů, národy a davy budou vedeny lidmi, kteří nejlépe dovedou vzbuzovat vášně, a protože a jak je známo, různé vášně se nemohou navzájem domluvit, a může to dopadnout ještě hůř, než si dovedeme představit. Protože království lži není tam, kde se lže, ale kde se lež přijímá.“
Tam jsme dnes. A kde bychom být měli?
Neskončím takto pesimisticky a rozloučím se slovy dalšího neúnavného bojovníka:
„A přece jsem přesvědčen, že neexistuje v tomto slzavém údolí nic, co by samo o sobě mohlo vzít člověku naději, víru a smysl života. Ty ztrácí jen tehdy, kdy selhává on sám, kdy podléhá pokušení Nicoty.“
Děkuji Vám za pozornost.
Hana Vacková
učitelka Gymnázia Hejčín v Olomouci a spolupředsedkyně Zelených v Olomouckém kraji
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
