První zmínky o „nezbytnosti“ zavedení kariérního řádu se objevují v roce 1995, tedy před 19 lety. Mezitím polovina učitelů zemřela, odešla do důchodu či mimo školství, noví logicky přišli – čili asi nehovoříme o nezbytnosti, ale o nějakém přání. Ale koho?

Učitelé chtějí přidat (nejlépe plošně), rozhodně nechtějí kariérní řád. Ti to tedy nebudou.

Ředitelé škol také ne, protože (viz níže) – celá akce je namířena víceméně proti nim a jedné z posledních kompetencí, kterou ještě mají – hodnotit své podřízené.

Žáci či jejich rodiče? :-)

Historicky největšími propagátory jsou „odborníci“, komise a ústavy. V poslední dekádě bohatě dotovaní z evropských grantů. Léta bádali nad tím, jestli má být 4, 5 nebo 6 kategorií učitelů a podobné vědecké otázky. Další významnou částí jejich práce bývalo spuštění kritiky „že ani za tohoto ministra nedošlo k legislativnímu pokroku ve věci“. Kritika však nebývala ohnivá, neb další čtyři roky na bádání, komise a přilepšení k platu – nebylo tak špatné. Nyní však, podle všech signálů, hlavní síly systému mají jasno a nový ministr rád chytá ze vzduchu cokoli vypadajícího mediálně populárně. Kariérní řád je ve vládním prohlášení.