Strávila jsem v čele ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy dva roky. Skutečně většinu z této doby jsem se zabývala diskusemi s politiky o dvou logických a provázaných věcech. První: školství je priorita priorit a bez kvalitního (což znamená také dobře zaplaceného) školství půjde tato země (jak se lidově říká) „do kopru". Druhá: Poslední desetiletí (a ono to ani předtím nebylo o mnoho lepší) ždímáme české školství a utratili jsme na jiné věci desítky a stovky miliardy, které měly být vynaloženy na vzdělávání. Pro mne z toho plyne logický závěr: Jediná rozumná cesta, jak české školství posunout vpřed, je začít ho KONEČNĚ financovat alespoň rámcově tak, jak si zaslouží.

Na okraj – oproti skutečně vyspělým zemím vydáváme na vzdělání velmi málo (měřeno procentem z HDP), jsme hluboko pod průměrem zemí OECD. Oproti průměru zemí EU (27) jsme zhruba o jeden procentní bod (HDP) pozadu, oproti nejvyspělejším státům minimálně o dva procentní body, za lídry zaostáváme o víc. Kdybychom se tedy chtěli dostat na výdaje průměru, museli bychom výdaje skokem zvýšit o zhruba 47 miliard korun. Kdybychom chtěli za školství platit z veřejných peněz takový podíl na HDP, jaký platí nejšetřivější z opravdu vyspělých zemí, museli bychom výdaje zvýšit o více než devadesát miliard korun. A kdybychom chtěli nasčítat dluh za posledních dejme tomu deset let, jaký vůči školství máme, tak je to minimálně 400 miliard korun.

Letošní rozpočet českého školství je rekordní. Nikdy jsme nevynaložili na vzdělávání českých dětí tolik, jako letos. A předchozí ministr financí slíbil další zvyšování výdajů – ano, je fakt, že jsem ho chvíli musela škrtit, ale podpořil ve vládě můj výhled na další roky. Jenže teď to skutečně vypadá tak, že stát zase bude utrácet za všechno možné a ušetří to na školách.