Každá situace má své důsledky. Sociální jsou jasné – milion lidí v exekuci znamená, že jsou postiženi i partneři či děti exekuovaných. Takže mluvme o dopadu na dva miliony lidí, ale spíše ještě na více občanů. A to od seniorů až po sotva narozené děti. Ekonomické důsledky jsou také jasné – exekuce zahánějí občany do šedé ekonomiky. Aby si ve své mnohdy bezvýchodné situaci uchránili alespoň něco, přistupují na neférové podmínky práce na černo, na výplaty „pod rukou" a podobně. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy.

Je třeba si položit několik otázek.

První: Jsme opravdu jako národ nezodpovědní lemplové, kteří se zadlužovali hlava nehlava daleko více a hlavně hůře, než národy jiné? Já myslím, že nikoliv. Spíše jsme zažili doby, kdy naše zákony málo chránily obyvatelstvo před podvodníky a před tím, aby se člověk stal velkým dlužníkem, aniž by o tom pořádně věděl. A také doby, kdy toho dnešní věřitelé dokázali opravdu dobře zneužívat (schválně zdůrazňuji slovo „dnešní„, protože to jsou často obchodníci s dluhy, nikoliv původní věřitelé). Vinu nese stát a hlavně jeho politické reprezentace. Většina skutečně „šmejdských“ předpisů vznikla poměrně dávno a obvykle za vlády pravice.

Ano, pravice nechala ukrást spravedlnost. A ano, levice nedělala roky dost pro její vrácení.

Druhá otázka. Jsou věřitelé nevinnými oběťmi podvodných dlužníků? Nikoliv. Věřitelé obecně musí nést riziko svého podnikání. Jistě se najdou lidé, kteří byli skutečně některým dlužníkem podvedeni, obalamutěni, jistě je mnoho firem, které nedostaly od občanů – zákazníků zaplaceno za služby či dodávky. Ale berme jako prokázaný fakt, že největší masa vymáhaných pohledávek nevznikla přirozeným způsobem, ale je výsledkem neférového jednání a neférových podmínek.