Donedávna si děti stejně jako za starých časů společně hrály a společně žily ve vesnici nebo ve stejné ulici ve městě. Znaly se, a ony i rodiče úplně přirozeně chápali, že když spolu žijí a hrají si, budou se také společně učit.

Když jsem chodila do školy – samozřejmě hluboko před rokem 1989 – za tak zvaného komunismu, tak to probíhalo přesně tak. Ve třídě jsme na sebe narazily děti nadané, méně nadané, ale i kluk po mozkové obrně se stroječkem od hlavy až k patě (později nosil jen speciální boty). Byl tam i spolužák, který přijímal úkoly zásadně pod klavírem, než se aklimatizoval. Taky Romku spolužačku jsme měli, stejně jako holčičky s výchovnými problémy. Ale všichni jsme byli a dosud jsme kamarádi. A máme se rádi – koneckonců jsme z jedné čtvrti.

Co naše paní učitelka? Sesadila nás do lavic tak, aby ti lepší těm slabším pomáhali. Taky některé z nás doučovala nebo naopak připravovala na matematickou, dějepisnou nebo jazykovou olympiádu. „Museli jste mi pomoci, jinak bych to nezvládla," odpověděla mi nedávno na vyřčenou otázku, a usmála se.

A kupodivu: bez selekce i bez podpůrných opatřeních, dokonce i bez speciálních škol, se z nás stali i díky naší paní učitelce více či méně úspěšní lidé.