Obvykle ze strany některých obviněných a později obžalovaných. Většina lidí totiž neví, že jako obviněný a obžalovaný můžete v podstatě beztrestně při své obhajobě překrucovat pravdu či rovnou lhát. A můžete svoji verzi dokolečka vyprávět každému.

Svědci to mají horší. Samozřejmě musí svědčit pravdivě, to je v pořádku. Ale musí také o svém budoucím svědectví až do procesu mlčet.

Zdržovala jsem se proto všech reakcí na překrucování faktů i na nehorázné výmysly, které se opakovaně objevovaly. Nechala jsem bez komentáře také kdovíjak uniklé části odposlechů a mnoho naprostých lží, které v jakýchsi vlnách zaplavovaly české weby, tištěné noviny i televize.

Hlavní důvod mého mlčení prostě byl, že já ctím pravidlo, že o trestním případě by se nemělo ve sdělovacích prostředcích spekulovat. Jakkoliv připouštím, že ovlivňování veřejného mínění je celkem logická snaha obhajoby, svědci se do těchto hrátek zapojovat nemohou (neměli by) – i když to pro ně osobně může být nepříjemné. Rozhodla jsem se mlčet. přestože jsou do kauzy zapletení lidé, kteří mají značné možnost ovlivňovat média – podstrkovat novinářům neúplné, falešné či zmanipulované informace. Já bez ohledu na množství popsaných listů papíru věřím, že v soudní síni se pravda ukáže.

Teď proces začal. To mi dává přece jenom poněkud větší volnost se k tomuto smutnému případu vyjádřit. Jenže když jsem začala znovu číst z novin citace z odposlechů a některé kousky obžaloby, tak se mi i po těch letech zvedl žaludek.