Děkuji, pane předsedo. Hezký večer, dámy a pánové. Člověk vždycky zírá, kam se až z té D1 v té debatě dostaneme. Lehce jsem znervózněl, protože jsem zjistil, že v devět se údajně má končit, takže už mám jenom hodinu, což není mnoho, když člověk chce říct něco důležitého. Když jsem teď tak rekapituloval, tak jsem zjistil, že ne ženy, zpěv a víno, ale D1 mi sebrala většinu mého života, protože buď po ní jedu, nebo na ní stojím, anebo jsem v koloně. Můj rekord je devět hodin, tedy před sedmi roky, nebylo to letos.

Chtěl bych říct to, co mě trápí. Mě samozřejmě trápí to, že na dálnici jsou opravy, které jsou z mého pohledu ne vždycky dělány dostatečně rychle, dostatečně seriózně. Taky mě trápí to naplánování. A asi by bylo dobré slyšet odpověď, kdy jsme vlastně zjistili, že ta stavba se nepodaří dokončit. Nicméně úplně nejvíc ze všeho mě trápí něco, co jsem zažil loni, když jsem pak kvůli tomu byl peskován v novinách, protože jsem nestihl tady jedno hlasování, a to bylo to, že po dálnici jel polský kamion, dostal... nevím co, zastavil na dálnici, žádná zásadní nehoda, žádní mrtví, žádné vrtulníky, ale dálnice se zastavila, ono tam bylo taky trochu sněhu, nebyla to žádná klíčová kalamita, bylo to tři kilometry za sjezdem z té dálnice a my jsme tam čtyři hodiny stáli a čekali, až někdo začne organizovat to, že bychom eventuálně otočili do protisměru a potom sjezdu sjeli. Už tehdy jsem byl čerstvě zvolený poslanec, tak plný pýchy jsem chtěl jít situaci řešit, jako že zastupuji ty občany, tak jsem tam komunikoval s jedním policistou, který tam byl, a druhý, který seděl v autě, a ti mi řekli, že je jich málo a že čekají na posily. A tak se čekalo a čekalo. Tak my jsme se tam pak navzájem v těch autech domluvili, někteří měli čaj, tak jsme si tak navzájem dávali čaj. Pak tam bylo takových pár tvrdších povah, ti si vzali oranžové vesty a začali to organizovat sami. Já už jsem to pak s nervama nevydržel. A protože přece jenom člověk je lékař, každý z nás, kdo je tady lékař, ví, že máme spoustu známých z různých..., tak jsem některé obvolal a finálně tam přijela skupina policajtů, začala to organizovat, dostali jsme se do protisměru, sjeli jsme z toho přejezdu.

Proč toto říkám? Ty osobní zkušenosti jsou často nesmyslné takhle říkat. Ale já to říkám pro to, že mě překvapuje, a doufám, že tady se dozvím tu odpověď, ne dneska, ale dozvím se to v tom parlamentu, že my pravidelně cvičíme ve všech zařízeních, v nemocnicích, pravděpodobně je to všude, na katastrofy typu požár. Pravidelně cvičíme, a záchranáři, kteří tady sedí, vědí, na různé kalamity. Chystáme se na to, že spadne letadlo, narazí do vlaku, kolem pojede autobus a současně tam půjde nějaká výprava a jak ty lidi všechny zachráníme, odvezeme do nemocnic. Připravujeme se na velmi nestandardní, nečekané situace, které pevně věříme, že nikdy nenastanou. A mě by zajímalo, jak probíhá vlastně trénink těch týmů, které by měly nastoupit na tu D1, když dojde k takovéhle situaci, že se začne tvořit kolona. Protože to, co bych já chtěl, ty kolony se tam budou vždycky tvořit, neexistuje podle mě žádný ministr, žádná síla, která by tomu neporučila. Bohužel tím, že byla v roce 1989 revoluce a přestali jsme poroučet větru a dešti, tak se ani nepodaří zabránit sněžení. Tak z mého pohledu jediná možnost je mít po té dálnici, která zas tak dlouhá není, podél ní je řada velkých měst, několik týmů, které v případě jakékoli katastrofické, kalamitní situace nebo takovéhle situace nastoupí a začnou velmi rychle, racionálně a profesionálně řešit. To by mělo být z mého pohledu natrénované. Já nevím, kdo to má na starosti. Já jsem v opozici. Co já jsem? Já jsem nic. Prostý opoziční poslanec. Co já můžu? Ale čekal bych teď tedy, že se tým ministrů, nevím koho, na to postaví, nebo posadí, nebo já nevím klekne a začne se domlouvat, jak toto vyřešit. Protože tady já vidím zásadní problém.