Pojem „pojištění“ lze chápat různě. Podmínkou používání auta je povinné ručení, které je solidární – podobně, jako zdravotní pojištění. Řidič, který nezpůsobil žádnou škodu, časem platí méně, ovšem nějakou částkou stále přispívá do společného měšce, stejně jako zdravotní pojištění hradí i zdravý člověk.

U havarijního pojištění se každý může rozhodnout, zda si auto vůbec pojistí, do jaké výše a s jakou mírou peněžní spoluúčasti na případné škodě. Tomu v našich podmínkách odpovídá připojištění, třeba pro případ úrazu při provozování extrémního sportu v cizině, nebo některé životní pojistky. To vše už ale mimo rámec veřejného zdravotního pojištění.

Se zdravotní péčí a jejím pojištěním je to složitější. Je solidární, protože součástí naší kultury je určitá míra solidarity zdravých s nemocnými. Jenže možnosti medicíny rostou závratnou rychlostí. A s ní prudce rostou náklady zdravotní péči. Vzniká tak zásadní otázka, jak definovat míru solidarity.

Péče je stále dražší, lze léčit stále více chorob, nemocní proto žijí déle. A ve vyšším věku je často potkává více nemocí. Neexistuje tedy žádná horní hranice peněz, které by stačily na všechnu nejmodernější péči pro všechny. Přitom nelze říct: „Kdo na to nemá, má smůlu“.