V tomto případě kolega Ondráček přišel s myšlenkou, která není rozhodně nová, a která byla a také je obsažena v právních portfoliích mnoha zemí. Osobně v ní spatřuji i jistou sebezáchovnou reakci na totální úpadek slušnosti v směrem k voleným zástupcům, započatý neblahou prezidentskou érou Václava Havla, který se svojí klikou zvedl stavidla intolerance k zastupitelské demokracii a zvedl vlnu pouličního rozhodování věcí veřejných.

Když návrhu zákona vyjádřilo podporu 64 poslanců, mohlo se zdát, že krůček k obnovení primární slušnosti k prezidentovi, jako symbolu české státnosti, bez ohledu na to, kdo zrovna na hradě sedí, má vyhráno. Do té doby, než médii ignorovaná iniciativa, jak je to ostatně běžné u všech komunistických návrhů, začala být pro některé zájmové skupiny ožehavou, pro jiné jakoby  stvořenou ke startu předvolební kampaně  třímajíc “prapor svobody v ruce”.