Děkuji, pane místopředsedo. Milé kolegyně, milí kolegové, já jsem si to vzala přímo k řečnickému pultíku, i na kameru, aby viděli případní posluchači, kolik těch materiálů je a jak jsme se s tím museli probojovávat a zabývat. (Ukazuje.) V podstatě zhruba třináct pozměňovacích návrhů, které, říkám zhruba, protože už tady říkala kolegyně Šlechtová, vaším prostřednictvím, že některé ty návrhy jsou totožné nebo téměř totožné, tak řekněme více než deset určitě, tady zaznělo v období, a teď myslím, že to je velmi důležité připomenout, dvou dnů: 23. a 24. března. A já považuji za důležité se vrátit úplně na začátek, a to úplně na začátek znamená k nálezu, který nás přivedl do této situace. Kdy jindy než teď a kdy jindy než v rámci druhého čtení, kde nejsme pod takovou časovou tíhou jako, když už je všechno dohodnuto a hlasuje se jenom v rámci třetího čtení, se nezamyslet nad tím procesem od začátku. Nebudu dlouhá, nebojte se, ale na druhé straně 2. února 2021 je doba, která je opravdu velmi krátká do dnešního okamžiku, kdy projednáváme už ve druhém čtení něco, k čemu jsme byli donuceni nálezem Ústavního soudu, který prohlásil za neústavní a zrušil část volebního zákona v okamžiku, kdy už prezident republiky vyhlásil volby. A to si myslím, že bychom neměli zapomenout, že jsme tady pod tlakem a samozřejmě v každém časovém tlaku se dělají chyby.

Já si teď dovolím připomenout ještě úplně v úvodu článek 5 naší Ústavy, který říká, že politický systém je založen na svobodném dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. My máme respektovat základní demokratické principy. Respektoval je Ústavní soud? Neporušil tím článek 5 naší Ústavy? To nechť posoudí jiní, od toho tady teď nestojím. Nicméně si musím povzdechnout, protože jak judikatura Evropského soudu pro lidská práva například v té kauze proti Bulharsku, tuším z roku 2012, tak doporučení Benátské komise, což je poradní orgán Rady Evropy, Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva, vlastně upozorňuje, že jakákoliv změna, ke které dojde v průběhu kratším, než je rok před vyhlášenými volbami, je velmi diskutabilní a měla by se zkoumat i optikou ústavní konformity. A v tomto ohledu mě to sice na jedné straně překvapilo, na druhé straně jsem si jako právník řekla, kam jsme se to dostali, když jsem si přečetla, tuším že to bylo teď v pondělí nebo v úterý, všechno v tomto týdnu, i ten fakt, že bylo podáno trestní oznámení na tři ústavní soudce právě s podezřením, že se dopustili trestného činu maření přípravy a řádného průběhu voleb. Samozřejmě na rozdíl od řady jiných poslanců jsem nestudovala to trestní oznámení a nemám ho k dispozici, protože to bylo i špatně, je to trestní oznámení, které nicméně proběhlo už tiskem, jak je dobrým zvykem v české kotlině, takže jsem se zarazila a říkala jsem si, kam jsme to až dopracovali.

Takže to je v úvodu moje první poznámka. To, že jsme se dostali pod obrovský tlak, aniž by zde někdo otevřeně řekl, že ten tlak v tomto čase se jeví přinejmenším neadekvátní významu toho, co tady máme přijmout.

Moje druhá poznámka se týká projednávání, protože jsem byla úplně od samotného počátku přítomna jednání jako členka stálé komise a její místopředsedkyně spolu s její předsedkyní a samozřejmě dalšími členy, kdy jsme byli vrženi nálezem Ústavního soudu do nutnosti se za každou cenu, aniž bychom přivedli zemi do ústavního chaosu, dohodnout se Senátem České republiky. A že to v poslední době není příliš snadné, to ví obě strany velmi dobře. Na jednom z prvních jednání, kterého jsem se zúčastnila, kdy, jak víte, že jsem byla od začátku spontánní přívrženkyně jednoho volebního kraje, protože by to bylo nejspravedlivější a nejblíže tedy tomu, co sledoval a co i zdůvodňoval nález Ústavního soudu, byť nezrušil těch čtrnáct volebních krajů, čili toho poměrného principu, principu poměrnosti, tak jsem samozřejmě jako politička velmi viděla, že to bude neprůchodné. A tak to i demonstroval na tom hned prvním jednání Senát, kdy nám dal jasně najevo, že je tady určitý mantinel, že máme respektovat jako Poslanecká sněmovna ten fakt, že Ústavní soud nezrušil čtrnáct volebních krajů a že tady to je hranice, za kterou zřejmě, nebylo to samozřejmě, ani nemohlo, protože tam všichni senátoři nebyli, jednoznačně nepůjde. Já jsem tam v rámci diskuse řekla, protože už se tam poprvé v éteru objevila i taková zmínka o korespondenčním hlasování, které jsem si teď vyslechla od kolegyně, paní poslankyně Šlechtové, jako pozměňovací návrh, tuto zmínku a reagovala jsem na to, že i já jsem pro korespondenční hlasování, ale ne tady a teď, protože jsme právě v situaci, kdy musíme, jestliže se domluvíme na A, jednat v konsenzu s tím, i pokud jde o písmenko B. Čili jestliže nebude chtít Senát třeba jeden volební kraj nebo jiné změny zásadnější povahy, tak potom nemůže chtít i další a navíc na to nejsme připraveni, protože je to už v tom časovém tlaku, kdy se jednak dělají chyby a jednak nám tady chybí souhlas obou komor, a že si myslím, že i když myšlenka je velmi dobrá a já ji vítám, že už je to spíše pro další parlamentní volby, respektive volby do Poslanecké sněmovny.