Nestalo se však doslova nic, naopak situace lidí práce se dále zhoršuje. Žijeme přece v zemi, kde nikdo nenese za nic zodpovědnost. Tak proč by měl někdo nést zodpovědnost právě za naše osudy, osudy našich rodin, za to že není práce, že se stát i domácnosti masivně zadlužují i za to, že na naše opakované protesty nikdo nereaguje. To není nějaká výjimka z pravidla. Je to běžná, zcela rutinní praxe politiků a jejich kmotrů zlatokopů, která se jim báječně osvědčuje už po téměř čtvrt století. Nastavený systém politických stran s jejími kmotry a zákulisními parlamentními dohodami evokuje Brdičkova Limonádového Joe: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“ Jednou vyhrajeme volby my, jindy zase vy, ale chováme se vždy stejně – jako žoldáci na dobytém území. To co ve volbách slíbíme, nikdy nesplníme a na něco se vymluvíme, nejlépe na koaliční partnery, a zemi a její obyvatele dále zadlužíme.

Po této demonstraci na Václavském náměstí jsem si spolu s mnoha dalšími odboráři uvědomila, že tudy cesta nevede. Nastavený systém umožňuje, aby v parlamentu zasedali z vůle politbyra té nebo oné strany třeba i po pět období za sebou ti stejní politici a ještě se tím na big-boardech chlubí, jak dlouho „pracují“ v parlamentu. Je iluzorní domnívat se, že právě ti stejní, kteří se podepsali pod podivnou privatizací dolů a čtyřiceti tisíc bytů OKD jsou právě ti praví, kteří by teď měli nezaujatě řešit třeba současnou kritickou situaci na dole Paskov a nezametli to pod koberec.