Oblast politická

Není sporu o tom, že nespokojenost občanů celé řady zemí se současným vývojem EU roste  a ruku v ruce s touto nespokojeností stoupá volání po reformě současného systému rozhodování, který je přímým důsledkem Lisabonské smlouvy.  Jejím hlavním cílem bylo, z hlediska jejích architektů, odstranit zdlouhavé rozhodovací procedury a zrychlit proces nikdy nekončící integrace vedoucí k vytouženému Europskému superstátu. 

Bohužel, jak to v takových okamžicích bývá, zapomněli se autoři smlouvy zeptat vlastních občanů, zda po takovém vývoji opravdu touží.  Námitky oponentů, že tato smlouva v podstatě likviduje princip zastupitelské demokracie, byly šmahem odmítány a bagatelizovány, stejně tak jako názory, že to, co vhodné pro „portugalského rybáře“ nemusí nezbytně být vhodné a žádoucí pro obyvatele středních Čech.  U nás asi nejviditelnějším pomýlením bylo vychvalování výhod společné migrační a azylové politiky z úst Z. Roithové (https://www.youtube.com/watch?v=6dp6MkO5IIc). Pokud jeho obsah srovnáme s dnešní realitou, těžko si lze představit větší karikaturu skutečnosti.

Nepochybně nejvýraznějším výrazem nespokojenosti občanů byl dosud brexit,  kdy občané velkého členského státu dali svůj nesouhlasný postoj k politice EU najevo tím, že se EU rozhodli rovnou opustit.  Nicméně i v dalších zemích je tento politický trend jasně patrný.

Bohužel špičky EU tento vývoj naprosto ignorují.  Komise sice vydala „Bílou knihu“ s různými možnými směry vývoje,  nicméně „Římské prohlášení představitelů 27 členských států a orgánů EU“  dalo jasně najevo, že jiná cesta než „více EU“ není na pořadu dne.