Probíhající události bohužel potvrzují  skutečnost, že mezinárodní vztahy jsou, bez ohledu na naše přání a tužby, anarchické, a že jediné, co je reálně ovlivňuje, jsou možnosti jejich aktérů a ochota tyto možnosti využít. Z tohoto pohledu poněkud nechápu stále se objevující překvapené a „uražené“ hlasy, co si to „ten Putin“ dovoluje. Přitom je dostatečně a dlouhodobě známo, že Putin vždy pokládal rozpad Sovětského svazu za katastrofu a nikdy se netajil snahou tento stav napravit. Rusko ve svých krocích, ať se nám to líbí nebo nelíbí, v podstatě sleduje zcela racionálně svůj státní zájem, tedy ovládnutí postsovětského prostoru.  Na místě tedy není ani podiv, ani hledání „nepřítele“. Rusko prostě sleduje svůj národní zájem.  

A protože „opakování je matkou moudrosti“, dovolím si znovu citovat Morgentaua: „Národní zájem státu, chápaný jako shromažďování moci, je dán objektivně, bez ohledu na představy konkrétních představitelů státu a vnitrostátních aktérů. Je to objektivní fakt, který je třeba odhalit, nikoli konstrukce založená na subjektivních preferencích aktérů. Sledování národního zájmu ukládá státu jasnou disciplínu a racionalitu; pokud tuto disciplínu poruší a chová se neracionálně, poškodí tím sám sebe“.

Ať se nám to tedy líbí nebo ne, racionálně se chová Rusko, nikoli „Západ“ a především ne EU. V událostech kolem Ukrajiny totiž zcela selhal zdravý rozum a především reálný odhad možností Ruska na straně jedné a EU na straně druhé. Rusko má, a nijak se tím netajilo,  propracovanou teorii pro obnovu SSSR v původních hranicích včetně vlivu v „blízkém zahraničí“, podporu velké části obyvatel, odpovídající mocenské prostředky a hlavně ochotu je použít. Pokud jde o Evropu, nemá z výše stanovených předpokladů k dispozici (kromě slov) v podstatě nic.

Je tedy velice znepokojující, že se EU dala (z hlediska Ruska) na cestu konfrontace a hlavně že předvedla naprostou neschopnost předvídat důsledky – a nebo si jich byla vědoma a riskovala. V tom případě by hlasy tvrdící, že podpora Ukrajiny byla jen hrou, mohly mít i svou pravdu. Obě tyto varianty jsou ovšem pro budoucnost hluboce znepokojivé. Nicméně hlavní a zásadní otázkou je, zda z této situace dokážeme vyvodit důsledky.  Dostalo se nám jasného poučení, že Rusko je ochotno a schopno své národní zajmy prosazovat bez jakéhokoliv váhání.

NATO, původně založené s cílem „keep Americans in, Germans down and Russians out“ se díky Evropskému pacifismu a klesajícím výdajům na zbrojení v zemích EU stává prázdnou skořápkou. A řečnická otázka Hynka Fajmona „500 milionů Evropanů se dožaduje vojenské ochrany od 300 milionů Američanů před 150 miliony Rusů. Je to normální?“ ukazuje problém v celé jeho nahotě.  

Na dokreslení  situace si dovolím ocitovat poměrně starý politicky nekorektní vtip „Co je to svoboda? Pro Američana něco, za co lze položit život… pro Němce možnost výběru z deseti cestovních kanceláří“.

Co tedy dělat? V podstatě máme jen dvě možnosti:

1) Strčit jako pštros hlavu do písku a konejšit se moudrými slovy, že se „nás to netýká“, jak již teď činí řada komentátorů a politiků, tvrdit, že “u nás” se nic takového přece nemůže stát, a doufat, že nás někdo v případě nutnosti zachrání a když ne, že to zase nějak přečkáme.

2) Nebo si přiznat, že reálné nebezpečí existuje (ono existovalo vždy – jen jsme se ho snažili nevidět) a řídit se heslem „být připraven je vše“. Prostě jasně definovat náš státní zájem, mít k disposici prostředky pro jeho obranu a jasně deklarovat ochotu tyto prostředky použít. Bude to nepochybně znamenat zvýšit jak výdaje na obranu, tak i opustit koncept pouze profesionální armády. Ukazuje se totiž, že veškeré územní konflikty se v posledních letech odehrály bez účasti vysoce sofistikovaných zbraní – Libanon, Jugoslávie a konečně i Krym. Nejpoužívanější zbraní byl a stále je dnes již 70 let starý kalašnikov, případně doplněný stejně jednoduchými protitankovými zbraněmi. Bylo by tedy žádoucí, abychom na tuto situaci byli připraveni i my. Prostě každý občan (abych byl genderově korektní) by měl mít základní výcvik a znalosti nezbytné k obraně státu. Politická representace pak musí být ve věcech bezpečnosti státu jednotná napříč politickým spektrem.

Pokud  toho nejsme ochotni a schopni,  nezbývá než akceptovat zdánlivě velice pohodlnou variantu 1.  

Nicméně ještě stále máme svobodu volby….