Ústavní soud ale donutil Parlament ČR ke změně volebních pravidel pro volby do Sněmovny až po jejich vyhlášení.

Asi si Ústavní soud plánoval, že vyhlášení voleb proběhne později, prezident Zeman jej ale překvapil. Takže se Sněmovna a Senát musely ještě před prázdninami, v časovém presu, shodnout na nových volebních pravidlech. Při té příležitosti byly dokonce koalice upozorněny na problém, který jim může vzniknout po volbách, pokud budou kandidovat jako koalice, ale pak budou chtít mít poslanecké kluby samostatně. SPD pozměňovacím návrhem poslankyně Moniky Jarošové ke sněmovnímu tisku 1170 (na Sněmovně ho přednesla poslankyně Karla Maříková, bylo to v době Sněmovny „na dvě směny” kvůli Covidu) nastínila jasné řešení. Přidání definice koalic do volebního zákona a použití toho pojmu v zákoně o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ovšem zástupci koalice SPOLU a Piráti a Starostové, tehdy jako pět samostatných stran ve Sněmovně, pro návrh nehlasovaly, a tudíž tehdy neprošel. Zároveň si ale obě volební koalice nic vlastního nepřipravily, jednací řád Sněmovny tedy zůstal beze změny. Později si ukážeme, jaká to byla chyba a lajdáctví. 

Koalice SPOLU a Piráti a Starostové následně ve volbách do Poslanecké sněmovny zkusily podrazit voliče obcházením volebního zákona a zdánlivě jim to vyšlo. Ten, kdo by normálně volil ODS pomohl vytáhnout do Sněmovny i KDU-ČSL a TOP09, ten, komu se zalíbili zástupci Starostů, pomohl i Pirátům. Pirátům se tato koaliční spolupráce silně nevyplatila. Jsou teď ve Sněmovně pouze a jenom čtyři a jejich předseda Ivan Bartoš odmítá převzít za debakl odpovědnost. Naopak, nárokují si ministerské posty, a dokonce požadují post místopředsedy Sněmovny.  ČSSD a KSČM dopadli ještě hůř.