Proč je pro naši zemi absolutně nevýhodné setrvávat i nadále v NATO.

Chronologie strategické metamorfózy NATO

1. NATO vzniklo v roce 1949. Tedy šest let před vznikem Varšavské smlouvy (Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci). A slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“

2. V roce 1991 byla založena tzv. Kooperační rada pro spolupráci s nečlenskými zeměmi a o rok později byla deklarována připravenost k nasazení vojsk MIMO území členských států NATO.
V rámci vyjednávání o statutu budoucího jednotného Německa ubezpečil tehdejší ministr zahraničních věcí USA James Baker kancléř Německa Helmut Kohl Michaila Gorbačova, že se NATO „ani o píď nerozšíří na východ“ a na základě tohoto slibu byla Varšavská smlouva rozpuštěna. Michail Gorbačov netrval na písemné smlouvě, protože z hlediska mezinárodního práva je platný institut Gentlemen's Agreement – tedy mezinárodní smlouva, kterou státy uzavírají formou ústní dohody. Samozřejmě lze vycházet například i ze zaprotokolovaných jednacích zápisů apod. Avšak prezident Bush zahájil desinterpretaci této ústní dohody v tom smyslu, že se nejednalo o písemnou smlouvu a tedy že se nejednalo o závaznou formu dohody.

3. NATO tedy po roce 1991 získalo jako spojence postupně celou Evropskou unii.Její formální i neformální propojení s NATO (viz Lisabonská smlouva, Hlava V: Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice) umožňuje rozšíření atlantické vojenské přítomnosti i v těch regionech Evropy, které se doposud nachází mimo smluvní prostor NATO.
EU v podobě, jak ji koncipuje Lisabonská smlouva, je jedním z úhelných kamenů globální strategie USA. Tato strategie je však zaměřená na udržení politického vlivu a vojenské dominance USA ve světě.
Monopolární model světa byl poprvé koncipován v Projektu Nového světového pořádku (viz projev G. Bushe seniora před Kongresem dne 11. 9. 1990) a následně v Projektu nového amerického století, který vznikl v roce 1997 a roku 2009 vznikl institut pod názvem „Iniciativa pro zahraniční politiku“, který stále uplatňuje politiku amerického monopolárního modelu světa.
V první fázi rozšiřování NATO do střední a východní Evropy argumentovali jeho organizátoři zajištěním stability a demokracie v postkomunistickém prostoru. Tyto aktivity prý v žádném případě neohrožují Rusko, ba naopak: údajně jsou v jeho zájmu.
Avšak průběžným elementem amerického „Drang nach Osten“, jehož strategickým cílem je zjevně snaha o obklíčení Ruské federace, byl plán rozmístění tzv. protiraketového štítu v nových východních „provinciích“, tedy i v ČR – k čemuž naštěstí nedošlo.

4. Tím se dostáváme k „osudovému“ roku 1999 a vstupu ČR do NATO bez slibovaného referenda a k letecké válce proti Jugoslávii, které jsme se stali součástí. Tuto válku doprovázel politický akt, který zcela jasně konstituoval postavení NATO nikoliv MIMO mezinárodní právo, ale NAD něj.
Ve Washingtonu, byl oficiálně přijat nový strategický koncept, podle kterého je NATO „povoláno“ BEZ mandátu OSN vojensky zasáhnout kdykoliv a kdekoliv, a to i preventivně!
Bohužel i naše země se jménem tehdejšího prezidenta V. Havla – navzdory mínění naprosté většiny obyvatelstva - zapsala do transatlantických análů místem konání schůzek, které postavily veškeré mezinárodně-právní, a tedy civilizační, usilování našich předků na hlavu. Na vrcholné schůzce v Praze (listopad 2002) totiž bylo rozhodnuto o vytvoření Jednotky rychlé reakce NATO, složené z pozemních, vzdušných a námořních sil, připravené k nasazení kdekoliv ve světě.
Od roku 1999 je tedy NATO nejefektivnější privatizační armáda ve vlastnictví USA, která dobývá země a zároveň provádí řízenou vojenskou demolici suverénních států takovým způsobem, aby byly připraveny na následující ekonomickou invazi tzv. „zahraničních investorů“ – tedy nadnárodních korporací a na ekonomickou privatizaci státních majetků do soukromých rukou těchto nadnárodních firem.