Nejprve vlastně o obsahu výuky, a to vlastně do současné doby trvá, poté o erudici vyučujících. Začalo se řešit, kdo vlastně může naše děti vzdělávat. Jakou kvalifikaci může mít? Striktní hlasy požadovaly formalistní vzdělání a neptaly se po zkušenostech. Ano, po zkušenostech z dlouhodobé pedagogické práce, byť bez formálního pověření. A najednou jsme zjistili, že v pedagogickém sboru v celé zemi působí celá řada lidí, kteří možná nesplňují formální kritéria, ale umí učit a nejen to, děti zaujmout a předat jim zkušenosti. Vše se dostalo až na parlamentní úroveň. Mnozí trvali na dodržení čistě formálních požadavků. Neptali se, jaké výsledky mají za sebou konkrétní pedagogové. Vznikla tak umělá diskuze, zda je třeba do určitého data u zkušených pedagogů splnit umělá kritéria. Naštěstí zvítězil zdravý rozum. Lidem, kteří úspěšně předávají znalosti našim dětem, byla dána šance. S počínajícím novým školním rokem je třeba si uvědomit důležitost tohoto rozhodnutí. Ve všeobecném politickém rumraji zvítězilo racionální stanovisko, kdy přednost dostala zkušenost, znalost a pedagogická důvěra před nesmyslným a ve své podstatě hloupým trváním na dodržování tzv. pravidel. Lze to jediné ocenit. Nemůžeme tvrdit, že pravidla nejsou důležitá, mnohem důležitější ale je, aby naše děti byly vyučovány lidmi, kteří kromě pouček umí nabídnout i hlubokou pedagogickou zkušenost.

Ing. Miloslava Vostrá, místopředsedkyně ÚV KSČM