Šumavský park byl zřízen usnesením vlády v roce 1991 a od této doby čeká, v souladu s ústavním pořádkem, na vyhlášení a uspořádání svých náležitostí zákonem. Absence zákona o Národním parku Šumava má za následek letitý spor, který nemá v naší zemi obdoby. Umělé kůrovcové kalamity na ploše větší než 20.000 hektarů, které změnily na dlouhá desetiletí tradiční podobu šumavské krajiny, jsou toho důkazem.

Vláda České republiky a ministerstvo životního prostředí zastávají názor, že Šumava specifický zákon nepotřebuje s tím, že preferují vlastní koncepční řešení, kterým má být novela obecného zákona o ochraně přírody a krajiny ( 1124/1992Sb.) Změna obecného zákona o ochraně přírody a krajiny je určitě nutná pro sjednocení institucionálního prostředí národních parků a jejich základních pravidel, není však schopna vyřešit specifika Šumavy. Pouze na Šumavě jsou součástí parku intravilány obcí, ale i rozsáhlé majetky měst a obcí. Dalším specifikem je fakt, že Šumava má rozlohou 68.000 hektarů, zbývající tři národní parky celkem 44.000. Pouze Šumava je na rozhraní 3 států - Česko, Německo, Rakousko a v případě Rakouska jde o území bez zpřísněné ochrany přírody. Pouze na Šumavě je příroda před člověkem uzavírána, zatímco v ostatních národních parcích funguje turismus jako hlavní ekonomický motor příslušného regionu. Pouze na Šumavě neexistuje plnohodnotné propojení příhraničních regionů v rámci Schengenské úmluvy, takže zde ani čtvrt století po pádu železné opony nemůžeme hovořit o dokončeném evropském integračním procesu. Velmi důležitým rozdílem je i skutečnost, že šumavský a krkonošský park je každý v jiné managementové kategorii dle Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN). Zásadním je i fakt, že Šumava byla nejvíce postižena poválečným uspořádáním a železnou oponou. Ekofundamentalistické koncepce sice tento stav oslavují, dokonce se jim podařilo tento názor prosadit do Plánu péče o Národní park Šumava ustanovením o opuštěné krajině, ale jde spíš o nešťastný, než koncepční směr.