Byl předkládán bez návrhu prováděcího zákona. Problém tohoto zákona však nespočíval pouze v tomto nedostatku a nelze tedy počítat s tím, že když je nyní doplněn o prováděcí zákon a předkládán znovu jako poslanecká iniciativa Kalouskovy TOP 09 – že už je vše v pořádku.

Sociální demokracie považuje skutečnou nápravu veřejných financí a jejich dlouhodobou udržitelnost, vedle naprosto nezbytné podpory ekonomického růstu, za jeden ze základních úkolů hospodářské politiky státu. Máme však zásadní výhrady k politice předchozích pravicových vlád, které „pod praporem nápravy veřejných financí“ situaci ve skutečnosti zhoršovaly. Návrh ústavního zákona se nedá tedy posuzovat jaksi sám o sobě – bez jasného a zřetelného ukotvení v současné realitě vývoje veřejných financí a státního dluhu. A zde situace není nijak dobrá. Po završení sedmi let vlády „rozpočtově odpovědných“ pravicových koalic dosáhl státní dluh České republiky téměř dvojnásobku výchozí hodnoty (cca 1,7 bil. Kč). V oblasti veřejných financí dokázala pravice jen jedno – beze zbytku vyčerpat rozpočtové rezervy, které dostala do vínku od předchozích vlád. Stále zřetelněji se ukazuje fakt, že rozpočtový proces v České republice byl nekvalitně řízen, plánován a kontrolován. Sestavovaly se stále fiktivnější rozpočty postavené na stále fiktivnějších příjmech. Místo koncepční dlouhodobé rozpočtové politiky se pak „řídily“ veřejné finance České republiky „ze dne na den“ ad hoc rozpočtovými balíčky kombinovanými s průběžnými škrty na výdajové straně státního rozpočtu (o těch a jen o těch také mluví navržená „finanční ústava“).

Škrty, které neznamenají nic jiného než výrazný nárůst skrytých dluhů. Těmi je dnes poznamenána celá infrastruktura českého státu – obranou a bezpečností počínaje, přes zdravotnictví, školství, kulturu, ochranu životního prostředí až například po dopravu. Vytváří se však dluhy i na životní úrovni většiny českých občanů. Veřejné finance se při mizivém potlačení všeobjímající korupce a při zjevně nekvalitním plánování a řízení procesů v oblasti veřejných financí (především v klíčovém státním rozpočtu) opět „napravují“ nejjednodušším způsobem – snižováním životní úrovně českých občanů – zaměstnanců, důchodců, nezaměstnaných, nemocných, nízko příjmových sociálně potřebných rodin.

Na to, aby dvě vlády pravicových koalic prokázaly svůj opravdový zájem o nápravu veřejných financí, na zavedení jednoduchého pořádku na výdajovou i příjmovou stranu veřejných rozpočtů měly dost času: