Na počátku roku 1945 je převaha zemí protihitlerovské koalice zcela zřejmá a nacistická Třetí říše je ze všech stran tísněna údery spojeneckých vojsk. Němci se ale nevzdávají a ve fanatické víře ve vůdce, v tajné zbraně, které rozhodnou válku a ve vypuknutí konfliktu mezi spojenci,  kladou zoufalý odpor.  Za cenu nesmírných krutostí se snaží udržet klid v okupovaných zemích, které ještě ovládají. Tím více stoupá nenávist k okupantům, znásobená dojmy z pochodů smrti, kterými nacisté hodlají smazat stopy svých zločinů. To se děje i na dosud okupovaném území Československa.

S blížící se frontou roste aktivita partyzánských skupin, které jsou už několik let  za cenu nesmírné námahy a lidských obětí budovány. Spojení s partyzány mají i velké odbojové organizace jako jsou R – 3, Zpravodajská brigáda a řada dalších. Ve spolupráci těchto odbojových složek postupně vzniká Česká národní rada, jako politický vedoucí orgán připravovaného povstání. Sověti a 1. Československý armádní sbor se probíjejí Slovenskem, na Ostravsko útočí vedle Sovětů i Československá tanková brigáda s podporou Československé  letecké divize. K západní hranici republiky se blíží armáda USA , v jejíž řadách je i Československý smíšený oddíl, jako symbolická jednotka vyčleněná z Československé samostatné obrněné brigády. Ta dosud obléhá přístav Dunkerque.

Berlín padá a Hitler páchá sebevraždu. Ani tehdy se ale nacisté nevzdávají. V protektorátu Čechy a Morava se soustřeďuje obrovská vojenská síla, složená z velké části z nejfanatičtějších příslušníků německé branné moci, z příslušníků organizace SS. Proti nim stojí partyzáni a odbojáři. Slabě vyzbrojeni, proti po zuby ozbrojeným, všeho schopným a vycvičeným  zabijákům.