Cítil jsem nadšení a hrdost, že se tam Česká republika dostala. Že jsme konečně tam. Jako student politologie jsem před tím v prosinci 2002 napjatě sledoval celé vyjednávací finále v Kodani a cítil pak úlevu, když lídři členských států souhlasili s polskými požadavky a potvrdili, že všichni uchazeči splnili podmínky vstupu. Přiznávám, že o rok později jsem byl také nadšen z masivní podpory vstupu v referendu. Pak mohla přijít ona historická chvíle.

Ano, onen pocit výjimečnosti na začátku se postupně proměnil v celkem rutinní pocit příslušnosti k Unii. Vedle toho se postupně začaly měnit názory části veřejnosti a zejména pak politické reprezentace, která začala vykreslovat „Brusel“ jako místo nepopulárních a zbytečných rozhodnutí.