V poslední době se objevují informace, že část mladé generace není ochotna bránit svoji zemi. A právě teď, kdy si připomínáme 81 let od konce druhé světové války, mi to připadá absurdní.

Žijeme v bezpečí, ve svobodě a v určitém komfortu. Můžeme se přít o to, pro koho tyto jistoty opravdu platí a jak fungují. Můžeme debatovat o armádních rozpočtech, o efektivitě výdajů na obranu nebo o zahraničních misích. To všechno je legitimní.

Ale jedna věc by měla stát nad tím vším. Ochota bránit vlastní zemi.

O to víc mě mrzí, když je neochota bránit republiku často spojována s levicí nebo dokonce se sociální demokracií. Právě mezi sociálními demokraty byla za druhé světové války řada těch, kteří bojovali v odboji, v zahraničních armádách nebo umírali v nacistických věznicích. Tyto oběti byly skutečné a zaslouží si úctu.

Proto nechápu iniciativy typu „Dezertér“ nebo různá radikálně pacifistická hnutí, která z odmítání obrany vlasti dělají skoro morální přednost. Svoboda ale není samozřejmost. Existuje jen proto, že ji předchozí generace byly ochotny bránit.

Osobně nemám ambici rozhodovat o tom, jestli má někdo jít bojovat. To je věc svědomí každého člověka. Nechtěl bych rozhodovat ani o tom, jak se mají v takové situaci zachovat moje děti, protože i to je jejich osobní rozhodnutí. Snažím se je ale vychovávat tak, aby si jednou samy dokázaly odpovědět na otázku, jestli jsou ochotny postavit se za svoji zemi, své blízké a svoji svobodu.

Protože historie ukazuje jednoduchou věc. Národ, který není ochoten svoji zemi bránit, o ni dříve nebo později přijde.

Psali jsme:

To si mohl Pavel odpustit. Děláte z něj loutku! Řev kvůli Hradu

Podezřelý armádní transport. „To není váš byznys,“ odpálkovali nás vojáci

Bránit Británii? Mladým se nechce

Německá armáda by mohla využít i důchodce