Dáme si malou úvahu nad českým školstvím. Co si budeme povídat, bez kvalitního školství se v naší zemi neposuneme. Proto v debatách nad státním rozpočtem stále zdůrazňuji, že peníze do vzdělávání jsou INVESTICÍ, ne povinným výdajem jako např. důchody. Je to investice do naší budoucnosti, do konkurenceschopnosti naší společnosti, do obrovského kapitálů, který máme v mladé generaci. A platí to o regionálním základním a středním školství, stejně jako o školství vysokoškolském.

Přes všechny pozitivní kroky, jak je např. Strategie 2030+ (s klíčovými parametry jak a co učit, podporou pedagogů jako těch, kdo učí, důrazem na rovný přístup ke vzdělání, či důstojné ohodnocení učitelů) stojí řada úkolů ještě před námi. Práce s talentem, kde výrazně zaostáváme za světem. Ale i komunikace a vztah mezi školou a rodiči. Celoživotní vzdělávání nejen učitelů, ale jako celospolečenský proces. Samostatným problémem je oborová skladba. Jsem rád, že se i díky práci lidovců, třeba na resortu Ministerstva práce a sociálních věcí mapují pracovní příležitosti a vytipovávají se vhodné obory. Stát by měl být pojítkem firem a škol. Zde leží příležitost a musíme se jí chopit. O principech duálního vzdělávání a propojení škol a firem se nesmí už jen mluvit. Sám se snažím z pozice poslance navštěvovat velké i menší firmy u nás v kraji a školy a vzájemně je propojovat a být jakýmsi moderátorem jejich dialogu. Beru si z těchto setkání také velmi cennou zpětnou vazbu, kterou předávám kolegům ve sněmovně i vládě.