Vážená paní předsedající, vážená paní místopředsedkyně vlády, kolegyně, kolegové, na úvod možná budu říkat věci, které vám jsou zřejmé, ale z těch reakcí, které jsem dostával, i v průběhu toho jednání dostávám, je evidentní, že to není zřejmé minimálně některým občanům, dokonce ani některým novinářům. A to je, jaká je role, respektive jaké jsou možnosti Senátu. Protože pořád někteří žijí v představě, že my to tady můžeme rozhodnout. Musím zopakovat to, co říkal pan senátor Michael Canov na začátku. Senát nemá poslední slovo. Senát není komorou, která definitivně rozhoduje o tom, jak bude vypadat zákon. Je to tak uděláno schválně, a to proto, aby senátor mohl pomáhat moudré vládě a moudré sněmovně, když i moudrý udělá chybu, udělá něco špatně, tak to Senát může napravit, následně to moudrá vláda a moudrá sněmovna může v té opravené podobě schválit nebo v případě vlády akceptovat. Třeba za tu opravu i poděkovat.

My jsme v situaci, kdy představitelé vlády nám říkají, že to, co bylo schváleno ve sněmovně, je katastrofa. To jsem přímo slyšel. Ale zároveň nám neříkají, abychom tu katastrofu zamítli. Já bych prosil paní ministryni, aby toto potvrdila poté, až bude vystupovat, že přestože to, co schválila sněmovna, nepovažuje za správné a dobré, přesto není pro to, abychom to tady v Senátu zamítli. Pokud tak učiníme, že ona bude ve sněmovně následně při projednávání tohoto zamítnutí prosazovat, aby byl schválen původní návrh, tak jak byl projednán ve sněmovně. Velmi prosím, aby toto tady jasně a na mikrofon od paní ministryně zaznělo, že v případě, že by Senát navrhl zamítnutí tohoto zákona, že ona ve sněmovně bude navrhovat sněmovně, aby minimálně 101 hlasy byla schválena ta nepovedená sněmovní verze, když nemám podruhé použít slovo katastrofa. To je první věc, kterou jsem chtěl tady zdůraznit, protože my nemáme poslední slovo. Stojíme pouze před rozhodnutím, co udělat, abychom naplnili roli Senátu. Role Senátu není podřizovat se vůli Poslanecké sněmovny, jak tady někteří říkali, rolí Senátu je dělat věci, které jsou ve prospěch občanů České republiky.

Takto bychom měli postupovat a takhle bychom měli uvažovat o tom, co dnes uděláme. Jestli se v tom případě, abychom prospěli občanům České republiky, musíme chovat tak, že budeme dávat pozměňovací návrh, o kterém budeme doufat, že ho následně sněmovna schválí, tak se nedá nic dělat. Ale my to neděláme kvůli sněmovně. My to děláme kvůli tomu, aby fungovaly obce, aby fungovaly kraje, aby byl nižší deficit a aby tam třeba nebyly v tom zákoně některé věci, které daní akcie lidí, kteří celý život budovali start-upy nebo malé firmy. To si, prosím, uvědomme.

Teď k tomu, co jsem chtěl říci ještě dál. Mám tady první poznámku, to mám tady napsáno. Můj návrh je nejlepší! Já na to říkám, máme divnou vládu.

Máme vládu, která má premiéra, který má nápad, ten nápad je návrh, ten návrh na změnu daní je nejlepší. Přesto tato vláda tento nejlepší návrh svého premiéra není schopná předložit jako vláda, není schopná ho standardní cestou projednat a není schopna ho za vládu jako vládní návrh předložit do sněmovny. Děje se tak úplně jiným způsobem, způsobem špatným, způsobem, který minimálně platnost a pravdivost té věty „můj návrh je nejlepší“ relativizuje. Poté, co ten nejlepší návrh je ve sněmovně projednáván a znamená snížení příjmů, výběru příjmů zhruba o 80 miliard, tak se následně vládě stane, že je k němu přidán další návrh, o kterém si myslí jiný poslanec, že je nejlepší, je z opozice, a ten způsobí, že propadne státu na příjmech dalších 35 miliard korun. Takže jsme na 115 miliardách korun propadu příjmů, protože jeden poslanec, který se shodou okolností jmenuje Andrej Babiš a je premiérem, si myslím, že návrh A je nejlepší, druhý poslanec, který se jmenuje Ferjenčík, si myslí, že ten jeho návrh je nejlepší. Oba dva návrhy jsou schváleny a jsme na 115 miliardách. Následně, co se stane, tak to tady v Senátu máme a máme s tím něco dělat.