V roce 1949 na třetí adventní neděli probíhala mše svatá, po které vypovědělo 19 svědků, že viděli, jak se pohnul zmiňovaný kříž. Obvykle se setkáváme s vysvětlením, že daný „zázrak“ byl pečlivě připravený a zinscenovaný pro oči farníků, avšak musí tomu být skutečně tak? Mimo tvrzení, že daný úkaz způsobila ruka Boží. Je zajímavé, že se málokdo zajímal o jiné možné vysvětlení popisovaného jevu, než je původ od Boha či inscenace knězem Toufarem. , Můžeme totiž užít poznatky oblasti psychologie, která se zabývá davovým jednáním. Myslím, že celkem vystihuje danou atmosféru i pohnutí (spíše pomyslném než skutečném) kříže na oltáři.

V davu se totiž člověk chová jinak. Známý francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon přisuzuje davům několik vlastností. Mimo jejich anonymity či nakažlivosti citů také zmiňuje sugestibilitu davu. Ve svém nejznámějším díle Psychologie davu říká, že „jedinec, který je nějakou dobu uprostřed jednajícího davu, je brzo přiveden – působením proudění, které z davu vychází nebo z jakékoliv jiné nám neznámé příčiny – do zvláštního stavu, který je podoben onomu, do něhož se dostane hypnotizovaný v rukou hypnotizéra“. Toto své tvrzení dokládá Le Bon také příkladem s psychologem Daveyem, jež měl takovou moc nad duchem davu, že mu mohl vnutit i přesvědčení, že vidí něco, co ve skutečnosti neviděl.