Jsem velmi zvědav, jakým směrem se nyní budou vyvíjet úvahy o tzv. strategické autonomii EU. Ta měla vždy dva hlavní zastánce. Jednak Francii, která si od ní slibovala zvýšení vlastní role uvnitř EU, lepší zohlednění svých národních zájmů i lehkou distanci od “transatlantismu”, příliš vázaného na USA. A jednak evropské instituce (EP, EK), které v tom viděly jimi vždy vítanou možnost dalšího přesunu pravomocí na evropskou (tedy jejich) úroveň a další nástroj plíživé federalizace EU.

Rozhodně si však nikdo v establishmentu “staré” Evropy nepředstavoval, že by to snad mohlo posílit situaci, kdy zahraniční politiku EU v nějakém klíčovém směru bude určovat střední a východní Evropa. Což se právě teď děje ve vztahu k Rusku. K tiché, nevyslovované nelibosti velkých hráčů EU. Takže mám pocit, že dříve či později projde idea “strategické autonomie” nějakou revizí.