Není divu. Od toho tady přece jsou jednak média, ale také zejména samotní poslanci, aby vlastní aktivitou propagovali svoji instituci i sebe sama.

Nicméně tento model existuje – v případě Evropského parlamentu. Ten má téměř v každém hlavním městě všech 28 členských zemí EU svoje informační „bureau“. Dohromady v nich pracuje cca 200 lidí, rozpočet jde do desítek milionů EUR. Evropský parlament totiž v propagaci sebe sama nikdy nešetřil. A nešetří ani v jiných věcech. Když si jeho bývalý předseda Hans-Gert Poettering (Evropská lidová strana) usmyslel, že si postaví pomník v podobě tzv. Domu evropské historie (jakási permanentní výstava, spojená s think-tankem a výzkumným centrem), ochotně na to uvolnil napřed 50 milionů EUR a pak rozpočet dále navyšoval tak, jak bylo potřeba.

Další ukázkou zbytečného utrácení je každoměsíční stěhování parlamentu z Bruselu do Štrasburku (na pouhé 4 pracovní dny !) a zpět. Tedy dvanáctkrát ročně. Cena? 200 milionů EUR za každý rok. Ano, je to zakotveno ve smlouvách, které nelze změnit bez souhlasu Francie. Ale kdyby se „pochlapila“ nadpoloviční většina europoslanců, mohla by písemným usnesením donutit evropskou Radu a Komisi, aby se tomuto tématu věnovala. Teprve v posledních letech se začíná sbírat europoslanecká „kritická masa“, která pochopila dlouhodobou neudržitelnost tohoto stavu (iniciativa Single Seat).