Patřím k těm, kdo považují 8. březen 2023 za symbolické ukončení té historické etapy naší národní existence, která začala 17.listopadem 1989 (i když její faktický konec nastal už o pár let dříve, cca v roce 2020) a kterou také doposud ztělesňovalo trio osobností, 17.listopadem zrozených - Havel, Klaus, Zeman. Jsme na prahu nové, neznámé etapy.

Málo doceňujeme, jak skvělých těch 30 uplynulých let bylo. Ekonomicky, vnitropoliticky, zahraničně-politicky. Možná nejlepších v našich novodobých dějinách, srovnatelných snad jen s konjunkturou za budování republiky ve 20.letech minulého století, kterou pak přervala hospodářská krize.

Po úspěšném rozdělení státu, úspěšné Klausově ekonomické transformaci (paradoxně dokončené Zemanovou privatizací bank) a našem ekonomickém včlenění do tehdy ekonomicky dominantní sféry Západu nás celou tu dobu táhl globální růst (s dočasnými přeryvy jako finanční krize z r.2008), ještě umocněný otevíráním a propojováním trhů, absencí velkých konfliktů. nástupem Číny. S tím je teď, zdá se, konec. Napřed pandemie Covidu, pak stupňující se konfrontace USA a Číny, nakonec ruský vpád na Ukrajinu zhoršily atmosféru, přepsaly dodavatelsko-odběratelské řetězce, mění energetické, finanční i obchodní toky. O slovo se začal daleko silněji hlásit protekcionismus. Do toho ještě vstupuje EU se svým nesmírně nákladným sociálně-inženýrským experimentem jménem Green Deal (s neodhadnutelnými důsledky) a s ideologickými předsudky vůči “neevropskému” světu.