Labutí píseň paní Jourové. Proměna této kdysi šedivé myši Evropské komise ve vrchní ideologický dozor EU je skutečně exemplární ukázka toho “jak chutná moc”. Obzvláště když dotyčný rychle pochopí, co po něm systém vyžaduje. Je proto dobře, že se přes veškeré její snahy pro paní Jourovou nenašlo domácí politické působiště. Zatím.

Že na černé listině je Maďarsko, oblíbený fackovací panák EU, už nepřekvapí. Slovensko mu dělá parťáka přesně od chvíle, kdy se premiérem stal Fico. Naproti tomu Polsko, kdysi černá ovce, zázračně rychle zmizelo ze seznamu třídních grázlů, co se moci ujal proevropský pan Tusk. Naopak tam přibyla Itálie (v tomto článku není zmíněna), poté co strana premiérky Meloniové nepodpořila Ursulu vd Leyen na druhé funkční období v čele Komise. Jaké překvapení!

Za pozornost stojí, na jaké oblasti se kritika této zprávy zaměřuje. Jsou tři:

1.Postavení veřejnoprávních médií