Pro nás ženy a matky, jsou poslední dny tíživé. Každé ráno projíždím tweety a zjišťuji, kam se situace na Ukrajině posunula. Nemám strach, spíš neurčité obavy. Asi z toho, že ta hrůza, která tak surově dolehla na život našich sousedů, je prostě blízko. A zatím se neobjevil ani náznak toho, že by se věci mohly v dohledné době obrátit k lepšímu.

Přesto všechno pociťuji zároveň velkou měrou také hrdost a částečně úlevu. Ukrajinci ukazují ohromhou odvahu a my Češi zase, že máme ohromné srdce.

Rodinám, které prchají před válkou, velká většina z nás pomáhá, jak jen dokáže. S "bratrským" Ruskem a okupací naší země máme vlastní a bolestnou zkušenost, která nás nutí zůstávat ve střehu, ale i podat pomocnou ruku. Ukrajinci jsou nám blízko - máme tu početnou komunitu, která je pracovitá a vděčná za každou příležitost. O to je to snažší.