Dobré dopoledne všem, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové vládo,

dovolte i mně, vám všem popřát vše dobré v roce 2026, také jsem u mikrofonu letos poprvé, takže si dovolím popřát samozřejmě i všem občanům České republiky úspěšný rok 2026. Dnes, včera i předevčírem už bylo řečeno mnohé, mluvilo se tady o ekonomice, o zahraniční politice, o bezpečnosti, zdravotnictví, sociální politice, velmi okrajově se tu mluvilo o vzdělávání, a to je právě to téma, kterému se chci teď ve svém projevu věnovat, protože je to moje doména a považuju za povinnost se vyjádřit k programovému prohlášení vlády právě v oblasti vzdělávání.

V plánech nové vlády bohužel téma vzdělávání nehraje tak klíčovou roli, jako by si naše společnost a mladá generace zasloužila. Z mého pohledu postrádá odvážnou ambici a o tom bych vlastně ve svém projevu chtěla hovořit. Ale hned na úvod bych chtěla odmítnout jeden velmi nebezpečný narativ, který se vláda snaží lidem v naší republice vnutit. A tím narativem je, že přichází jako zachránce do spálené a rozvrácené země.

To je lež, to je nebetyčná lež, protože ze všech mezinárodních, ale i domácích dat jednoznačně vyplývá, že naše vláda a naše země velmi dobře prosperuje, je tu ekonomická i osobní svoboda a například index nezávislosti médií nás řadí na přední příčky ve světě. A pokud se v nějakém rezortu, odvětví objevují procesní nedokonalosti, může to být způsobeno tím, že jsme přistoupili k modernizačním změnám a že jsme zavedli mnoho reforem. Například to, co dnes v terénu vidíme nebo zažíváme, ať už je to pnutí okolo financování nepedagogů, anebo pnutí okolo změny v odkladech povinné školní docházky, tak to není krize a není to ani rozvrat, jsou to možná porodní bolesti modernizace, které české školství nutně potřebovalo po letech a kterou naše vláda Petra Fialy měla odvahu odstartovat. Řízli jsme do živého, protože změny byly nutné.