Ne, že by nebylo co oslavovat a rozhodně není na místě utápět se v nějakých nostalgických vzpomínkách na „bezstarostný“ život v komunistické totalitě. Jenomže člověk, který vidí 17. listopad 1989 jako konec jednoho z nejtemnějších období českých dějin, se při sledování směru, jímž se ubírá současná Evropa a Česká republika s ní, nemůže ubránit dojmu, že socialismus, jenž český národ před 26 lety vyhodil dveřmi, se nám nenápadně vrátil oknem.

Jistě, sluší se připomenout, že se od roku 1989 obrovským způsobem zlepšila všeobecná životní úroveň, máme nesrovnatelně víc svobody a víc možností, jak se realizovat, ovšem všechny tyto nesporné klady začínají poněkud zastiňovat stále patrnější paralely současné politické a ekonomické reality s obdobím před rokem 1989, jako je neustálé bujení státního aparátu a růst všudypřítomné snahy vlády zasahovat do našich životů a řídit každý náš krok. Podobně jako byl reálný socialismus zřízením, které samo o sobě nemohlo přežít z důvodu neexistence cen, projevuje se i dnešní systém, jenž rozhodně nelze nazývat kapitalistickým, bezpočtem chyb plynoucích z nekonečných pokusů všemocného státu ovlivňovat tržní systém. Stejně jako před rokem 1989 jsou i dnes hlavními oběťmi, které nefunkčnost současného socialismu zaplatí poklesem svých reálných příjmů a snížením životní úrovně, občané. Zároveň jsou však občané těmi největšími viníky – jejich hříchem je neochota přemýšlet a lenivá pasivita, na níž se pohodlně sveze jakýkoliv moderní věrozvěst kolektivismu a etatismu.

Jak se stát potýká s problémy, do nichž se sám dostal svou levicovou politikou, prováděnou a podporovanou mnohdy politiky, nazývající sami sebe pravicovými, začíná přesvědčování odpovědných osob, že se veřejnost musí dočasně uskrovnit a vydržet těžké časy, aby se pak mohla těšit z všeobecného blahobytu a harmonie, připomínat dobu před rokem 1989, kdy se tehdejší centrálně řízené hospodářství snažilo vypořádat se svou vlastní vnitřní nefunkčností. Smělo se o sice o bezpočtu projevů nefunkčnosti centrálního plánování mluvit a poukazovat na ně, dělat si z nich legraci (například na stránkách komunisty řízeného humoristického časopisu Dikobraz), ale jen do té míry, pokud byly pokládány za pouhé zanedbatelné a dílčí chyby nedostatečně ctnostných soudruhů, které budou překonány a odstraněny a uvolní cestu skutečnému socialismu. Samozřejmě, téměř nikdo nevěřil soudruhům na tribunách, že jejich koncepce a řízení jsou dobré – a růst nespokojenosti a frustrace z materiální zaostalosti, z všudypřítomné šedivosti všedního dne, v němž nákup legračního automobilu značky Trabant byl něčím naprosto pohádkovým, nakonec vyústil v nepokoje, které pomohly ztrouchnivělou stavbu reálného socialismu obrátit v prach. Komunističtí vůdci již neměli sílu držet systém pohromadě a nakonec se jej raději bez boje, v němž by stejně zůstali sami jako příslovečný kůl v plotě, vzdali.

17. listopad 1989 samozřejmě nebyl velkou kapitalistickou revolucí. Mezi nejvýznamnějšími představiteli tehdejšího odporu bychom nenašli nejspíš ani jednoho zastánce kapitalismu, trhu a svobodné společnosti, a lidé jako Václav Havel prostě byli a jsou socialisté jak řemen. Jestliže zde během několika měsíců vykrystalizovala skupina zastánců trhu, je to spíše obrovským štěstím, než něčím, k čemu Sametová revoluce přímo směřovala. Lidé zkrátka chtěli svobodu, ale nepřáli si kapitalismus – aniž by si uvědomovali, že jde o pojmy lapidárně spojené.

Málokdo byl v období normalizace natolik slepý, aby neviděl propastný rozdíl mezi Západem a sovětským blokem. I přesto, že Západní Německo nebo Rakousko nikdy nebylo nějakým příkladem skutečného kapitalismu, tamní míra trhu byla dostatečná na to, aby lidé z východního bloku při pohledu na výlohy plné zboží, opravené fasády domů a fungující infrastrukturu viděli, že s komunismem je něco v nepořádku. Přes všudypřítomnou propagandu, která Západ líčila jako učiněné peklo, v němž armády vykořisťovaných pracujících úpí pod podrážkami nabubřelých velkopodnikatelů, zde lidé určitým způsobem ke kapitalismu vzhlíželi. Žili v jakési vnitřní schizofrenii – na jedné straně nezbývalo než se s více čí méně předstíraným nadšením stavět k socialistickému zřízení loajálně, na druhé straně se lidé těšili, že by snad jednoho dne mohli komunističtí papaláši odtáhnout, odkud přišli. Věděli, s čím nesouhlasí, co se jim nelíbí, a co by chtěli odstranit. Věděli však, co by chtěli? Zastávali nějaká pozitivní stanoviska? O tom by se dalo s úspěchem pochybovat.