Zatímco ti, kteří se nazývají antikomunisty, jásají, komunistická strana si nechala vypracovat právní analýzu, která jim nedává moc šanci. Jejich představitelé mohou být trestně stíháni, strana samotná může přijít o majetek, možná jí hrozí i rozpuštění. Dobře jim tak, chtělo by se snad poznamenat.

Nesdílím však nadšení tzv. demokratů, kteří se radují, že bezmála čtyřicet let po Sametové revoluci konečně z našeho politického života zmizí strana, která ve svých myšlenkových principech odmítá demokracii a usiluje o diktaturu proletariátu, ať už si pod tím termínem představíme cokoliv. Jistě, nemůže být sporu o tom, že komunistické pokusy nastolit údajně spravedlivou společnost a přinést „ráj na zemi“ stály v celém 20. století celosvětově téměř sto milionů lidských životů. Ve srovnání s tím blednou všechny hrůzy nacismu – což je politická ideologie, kterou právní řád téměř všech vyspělých zemí potírá a jejich propagátory trestá. Proč bychom tedy neměli k propagaci komunismu přistupovat stejně?

Je tady však důležitější otázka. Skutečně si někdo myslí, že zlo lze porazit tím, že se zakáže jeho symbolika? To, co činí komunismus zlem, a platí to samozřejmě i o nacismu, jsou jeho filozofické a morální principy. Komunistická politika, ať už nabývá jakékoliv praktické podoby, je jejich přímým a nevyhnutelným důsledkem. Je třeba si uvědomit, jak hluboce jsou v myšlenkách lidí napříč celou veřejností zakořeněny a všeobecně sdíleny premisy komunistické politiky. Přijímají je i ti, kteří sami sebe upřímně pokládají za přesvědčené antikomunisty a hrdě nesou odznak demokratů nebo dokonce pravičáků.