Například podle posledního takového mediálního útoku na naši soudnost a sebeúctu jsme prý za první pololetí letošního roku získali z rozpočtu EU o 16,7 miliardy korun více, než jsme do něj odvedli. V loňském roce celá částka, o kterou jsme byli ve vztahu k rozpočtu EU v plusu, činila téměř 80 miliard korun. Krásné, že? Taková suma už přece stojí za trochu toho poklonkování!

Předvádění čísel, jejichž velikost je takřka nepředstavitelná, pokusíme-li se ji převést na nějaké hmatatelné hodnoty, však nevypovídá vůbec o ničem. Na co byly tyto peníze vynaloženy? V jakých kapsách nakonec skončily? A kdo je vlastně vydal? To jsou otázky, které se skrývají v pozadí, a nadšení eurosvazáci je ponechávají bez odpovědí.

Dotace EU jako symbol rozkrádání

Evropské dotace se staly synonymem rozkrádání, korupce, plýtvání, klientelismu, získávání neospravedlnitelných výhod na trhu. A je to jen zčásti vina lidí, kteří se v prostředí dotací pohybují: jakýkoliv systém dotací z tzv. veřejných rozpočtů totiž automaticky generuje míru korupce přímo úměrnou velikosti balíku peněz, s nimiž se operuje, a také vzdálenosti od jeho zdroje. Abstraktní „evropský rozpočet“ či „evropské peníze“, které nepatří nikomu a zároveň patří všem, nabízejí bezpočet temných zákoutí, v nichž se mohou dobývači renty pohodlně ukrývat a budovat si své pozice – a získat nakonec i ty nejvyšší. Třeba i ministerská křesla, jako definitivní nástroj, jak si dosažené pozice pojistit.