Problém u nás není v odbornosti nebo dostupnosti zdravotní péče, ale v celé její organizaci roztříštěné mezi sedm zřizovatelů – stát, kraje, města, obranu, církve, soukromé řetězce a jednotlivce.

Navíc zbytných sedm zdravotních pojišťoven rozděluje povinnou zdravotní daň podle různých pravidel, jde o distribuci zdravotní daně, nikoli pojištění se zohledněním rizik a volby pojištěnce. Kdo by chtěl řídit stát jako firmu, ale ještě lépe jako domácnost, kde je zpravidla přehled i bez byrokracie a jedná se ve vlastním zájmu úsporně, ten by takový způsob organizace nesl těžko. Stát řízený jako stát to však unáší a my všichni „ovčané“ jsme už jaksi přivykli a rozpory ani nevnímáme. Je to pohodlnější, ale nepůjde to tak věčně.

Hrne se k nám záplava nových nákladných léků a technologií. Otevřeni jsme všemu, žádné ekonomické regulace na vstupu nemáme. Pojištěncům se zdánlivě hradí vše, nemocnicím však jen do limitu, o němž veřejnost ani neví. S pojištěnci mají řešit vzniklé rozpory v úhradách lékaři, nikoli pojištovny, které se vyhýbají nastavit svým pojištěncům jasné ekonomické limity. Dohadovali jsme se léta o třicetikorunových poplatcích, pak o příplatcích na odlehčenou sádru, o dramaticky rostoucích nákladech na nové léky a nové technologie příliš nemluvíme. Ty už pouhými doplatky a příplatky nedorovnáme. Pohybují se už ve statisících a milionech. Regulační odborný mechanismus jako v Německu (AMNOG) nebo v Anglii (NICE) dosud nemáme.