O vážnosti situace svědčí to, že Německo se potýká s rekordním počtem žadatelů o azyl. Dosud jich bylo 400 tisíc a podle odhadů jich má do konce roku být aždvojnásobek. Kritika vinící postkomunistické země z nedostatku solidarity, resp. že nejsou ochotné přijmout kvóty, je ale zcela nesmyslná, a to z jednoho prostého důvodu. Státy východní a střední Evropy nemají tak štědrý sociální systém a nejsou tak bohaté, jako státy na západ od naší hranice.
Nové členské země EU nemůžou za to, že jsou pro žadatele o azyl méně lákavé než třeba zmíněné Německo či Švédsko. Naopak, vlna žadatelů o azyl, které musí čelit Německo, je způsobena mj. i nezodpovědnou a zcela nepřiměřeně štědrou politikou vůči žadatelům o azyl. Jádro celého problém spočívá v tom, že prospěch z německé azylové politiky určené těm opravdu potřebným mají bohužel i ti, kteří přišli zneužívat velkorysost a štědrost tamního sociálního systému.

Do Německa pro azyl, či za dávkami?

Konkrétní čísla vypadají následovně. V Německu si rodina se třemi dětmi může přijít v přepočtu na patnáct tisíc korun plus ubytování a strava zdarma, a to už ve fázi, kdy je člověk žadatelem o azyl a nebyla mu dosud přiznána žádná forma mezinárodní ochrany. Když k oněm patnácti tisícům připočteme ještě náklady na ubytování a stravu hrazené státem, můžeme říci, že celková částka přesahuje mzdový medián v Česku, který činí21 143 Kč. Na německé poměry to sice není mnoho, ale pro lidi zvyklé na mnohem horší finanční podmínky je vidina takových peněz opravdu lákavá.

Diví se někdo tomu, že o azyl potom žádá i tolik lidí z balkánských zemí, které jsou sice chudé, nicméně jejich obyvatelé nesplňují podmínky pro získání azylu, protože jim nehrozí smrt ani pronásledování?