Reportáž v pořadu České televize v pořadu 168 hodin se snažila divákovi ukázat údajnou druhou odvrácenou část případu a zviditelňování politiků. Předem chci říci, že o žádné zviditelňování na případu nestojím a přijde mi takové tvrzení veřejnoprávní televize jako nekorektní především s ohledem na práci, kterou jsme s kolegy odvedli. Nechť si každý porovná přístup českých úřadů před dvěma lety a poté, co se do případu vložili někteří čeští politici…

Nechci však Českou televizi vůbec kritizovat, protože si jejích pracovníků vážím a věřím, že jejich práce celému případu hodně pomohla. Proto bych dal některé věci na pravou míru a ukázal, že kritika postupu norských úřadů v případě Evy Michalákové je oprávněná. Jsem si jist, že na základě níže uvedených absurdit, mi dá i nejzarytější pochybovač o nepsrávnosti norského postupu za pravdu.
                                                                                                   
Absurdita první: Jak často mohla matka vidět děti? Třikrát za tři roky

Od září roku 2012 mohla matka vidět své syny pouze třikrát respektive dvakrát. Nejprve se setkala s oběma v září 2012 a posléze pouze s mladším Davidem o rok později v září 2013. Starší Denis měl údajně říci, že „už je velký kluk a nechce, aby jej maminka zvedala a vážila." Opravdu velmi zvláštní důvod, proč druhý syn nakonec nedorazil. Přitom když slyšíte dřívější rozhovory Denise s maminkou Evou (tajně nahrané), tak se na ní vždy těšil.

Není to spíše řízená manipulace pěstounů, kteří chtějí, aby matka na děti zapomněla, jak je slyšet například na nahrávkách s dědečkem, kdy pěstounka říká Davidovi, že maminka na schůzku nepřijela, přestože maminka dětí přijela, ale nesměla se chůzky zúčastnit?

Dále je třeba říci, že poslední schůzka se uskutečnila až po jednom a půl roce v březnu 2014. Přestože matce bylo přiznáno právo na dvě setkání ročně po dvou hodinách, svoje děti mohla vidět pouze jednou. Druhá schůzka se ale v loňském roce neuskutečnila bez logického odůvodnění.